Odpoledne zavolal Hořký, abych přijel. Než jsem se stihl zeptat proč a kdy, zavěsil. Štvalo mě to, ale řekl jsem si, že tam skočím radši hned večer, příští den byl svátek.

    Otevřela mi zlatá hříva slovenského původu.

   "Vitajte, Jirko," řekla nepřítomně a odkráčela s telefonkem u ucha, klidně mě zanechávaje jen tak, jako bych tam chodil obden.

Z nějaké jiné místnosti ke mně doléhalo, co říká. "Lenže ty si mi to sľúbila, moja zlatá, vieš? A ja som sa na to spoliehala. Ale prosím ťa... to nemyslíš vážne. Vieš čo? Trhni si Petruška."

    Nějak jsem nevěděl, co se ode mne očekává, jestli mám samostatně naběhnout k PC a vyřešit problém, který samostatně objevím, nebo jako idiot čekat v hale, než se panička dovybavuje.

     Opravdu mi tohle celé začínalo lézt na nervy.

     Pohled mi nesoustředěně klouzal po stovkách knih na policích kolem stěn. Dva metry Douglase Adamse. Lem, Asimov. A spousta fyziky. A astronomie. Nic o chirurgii.

    "Rád čítate?", ozvalo se tak blízko za mnou, až jsem nadskočil. Koukala na mne s dokonale nevinným úsměvem. Stála tak blízko, že se mi nepatrně zatočila hlava.

    "Jistě, a pokuď jsou všechny tyhle knížky vaše, tak lze říct, že rád čtu to co vy."

    "Ale kdeže... sci-fi mi nič nehovorí, to je všetko manželovo. Moje sú len tie ostatné."

    "Řekněte mi, Pavlíno... vzala byste si Hawkinga?" Vůbec nevím, co mě to napadlo.

    Rozesmála se.

    "Nie. Môj muž musí mať mozog, ale i svaly. Oboje funkčné."

    Rozesmál jsem se taky, protože mi to připomnělo slavný výrok o sexy mozku.

    "Koukám, že blondýny ze Slovenska v tom mají jasno."

    Zpražila mně pohledem, ale prozradily ji cukající koutky.

    "Takéto prirovnania si vyprosujem," řekla téměř rozpustile a vzápětí se zeptala: "Myslíte, že sa dožijeme poriadnej teórie veľkého zjednotenia?"

    Čím dál míň jsem věděl, co si mám o ní myslet.

    "Nevím, Pavlíno...", hleděl jsem na ni zkoumavě, a rychle zkoušel vymyslet nějakou duchaplnou odpověď. Taky jsem se přistihl, že vtahuju břicho a vypínám hruď.