Milena si nechala poslat pro Myšku, po třech měsících poprvé. Rozuměl bych všemu zlýmu, co se mezi námi stalo za posledního půl roku, ale proč si to musí odnášet i ona, nevím. Když tu byla ještě na prázdninách, měli jsme s Milenou domluvu, že za ní přijede zhruba po deseti dnech s prádlem, a že třeba zajdou i na kafe.  Pak to zrušila, takže když přišly chladnější dny, neměla nic na sebe.

     Problém byl v tom, že nebylo moc z čeho brát - splácel jsem dluhy, který na mně spadly ze dne na den díky Mileně a v takovém množství, že jsem byl něco jako zápornej Onassis. Sháněl jsem peníze, kde se dalo, a zrovna ten den, kdy mi Myška oznámila, že mamka nepřijede a nemíní přijet celý červenec, jsem dělal v místním muzeu na jejich stránkách - nebyl to žádnej zázračnej kšeft, ale každá koruna dobrá.

    "To nemyslí vážně... vždyť ví, že máš sebou dvě trička a džíny. Nespletla ses?"

    "Ne, tati. Řekla, že si to máš se mnou vyzkoušet." Kupodivu mi Myška ani nepřišla moc zklamaná, že se s ní neuvidí. To jsem ještě netušil, že se s ní pak neuvidí hodně dlouho.

    "Co si mám sakra vyzkoušet? Že se postarám o vlastní dítě? Herdek, copak se o tebe nestarám sám rok? Copak zapomněla, že jsem se staral o tři děti a žádnej problém jsem s tím neměl?? To není možný Myško, vždyť ví, jak na tom teď jsme. Já jí zavolám."   

    "Nevolej tati. Odjela s kapelou do Německa."

    Aha... hledá se v Německu. S kapelou. Jo. Co jiného taky. Hlavně, že to má komplet zadarmo. Kdybych měl teď v ruce kyj, tak ho vzteky okoušu.

    "Jirko, neruším?"

    Kdyby Soňa nepřišla zrovna teď, asi bych to nějak překous. Ale tohle bylo moc za sebou.

    "Ne, pojď dál." Soňa byla skvělá ženská,  potkali jsme se už při mém výběrovém řízení a nebýt jí, bydleli bychom pod mostem. Sehnala Myšce brigádu v muzeu, a v podstatě jí i mně otevřela dveře v celým tohle krásným městě.

    "Co se děje, vypadáš, jako kdybys měl chuť někoho sežrat."

    "Jo. To bych teda měl." A vysypal jsem ze sebe všechno to, co jsem se zrovna pokoušel strávit.

    "No to snad není možný. To myslíš vážně? To ji tady nechá bez ničeho celej měsíc?"

    "Soňo, já prostě nerozumím. A nejhorší je, že fakt netuším, co s tímhle teď budu dělat. Asi jí budu muset poslat do Rychnova, k mámě. Fakt nemůžu teď koupit ani ponožky, sakra." Asi bych se rozpovídal víc, ale Soňa zmizela, jen mě požádala, abych chvíli počkal. Stejně jsem jí moc nevnímal, snažil jsem se nějak tuhle další podpásovku pochopit - marně.