Počítač běžel a ona si stoupla za mne.

"Tak mi povedzte, čo mám robiť," pronesla netrpělivě a vypadalo to, že mě chce mít velice rychle z krku. Ostatně, pro mne to platilo taky.

"Nakolik umíte s počítačem? Nerad bych nás oba zdržoval trivialitama."

V očích se jí zablýsklo: "Vyštudovala som lekársku elektroniku s červeným diplomom. Výpočtová technika za jedna, programovacie jazyky za jedna. Nemôžem za to, že som študovala v praveku a učili nás cobol," řekla se vzdorem, který jsem nechápal. "Pokiaľ nezvládnem používanie vášho produktu, bude chyba niekde inde," dodala významně.

     Tak tyhle klienty mam nejradši. Jak já bych ji vyměnil za normalní ženskou, která když mačká enter, tak pro jistotu zavře dveře v obýváku. Ach jo.

"Pavlíno, vy to určitě zvládnete. Umí s tím dělat i lidi, co mají diplomy dva."

Zubama skřípat neumí, to už bych slyšel. Prošli jsme spolu vše, co bylo třeba a světe div se. Nejenže jí nedělalo problémy se orientovat v docela složité aplikaci, ale dokonce měla i pár nápadů, jak ji udělat ještě složitější.

"Myslím, že to půjde. Co vy na to?"

"Neviem, mám pocit, že v tom dosť lietam. Viete, nerada robím veci napoly a nemám pocit, že som to dnes zvládla."

Už jsem se vlastně zvedal k odchodu, ale tohle mě překvapilo.

"Něco jsem vysvětlil špatně, nebo nedostatečně?"

"Nie, kdeže... ja mám len takú vlastnosť. Potrebujem mať istotu, že to viem perfektne," odhrnula si kus té hřívy  z čela a zavoněla.

"Rozumím. Takže... mám se stavit ještě i příště?"

"Určite, Jirko. Teda... pokiaľ vám to nevadí."

Snad se příště nesežerem...