Nikdy by mě nenapadlo, že bolest zubů může být fajn. Probudil jsem se ráno s nateklým obličejem a po dlouhé době moje myšlenky po ránu nepatřily Mileně. Plným právem, když jsem se viděl v zrcadle, málem jsem se pozdravil.

     Tohle žádný prášky nerozchoděj, tohle chce zubaře. Jenže kde vzít zubaře ve městě, kde člověk ještě ani netrefí do bankomatu... ach jo. Jenže - vzpomněl jsem si, že právě tady jsme měli jednoho z klientů, pár let si už od nás pravidelně objednával aktualizace.

"Zubnííí prosím..." ozvala se na druhé straně uspěchaným hlasem jeho sestřička.

"Moravec, dobrý den, mohl bych mluvit s doktorem Slavíkem?"

"Pan doktor má pacienta na křesle, co potřebujete?"

Křeslo, napadlo mě. Přistrčil jsem si alespoň židli a zkusil mluvit srozumitelně.

"Chtěl bych se zastavit ohledně nějakých věcí souvisejících s Dentamixem, myslíte, že by to během dneška šlo?"

"No, máme hodně pacientů. Ale zkuste to přes polední přestávku, pan doktor si určitě najde čas. Stejně vám chce vynadat."

Aha... možná to nebyl nejlepší nápad se vnutit zrovna takhle.

     Využít polední přestávku návštěvou u zubaře pro mě problém nebyl, stejně bych nepozřel ani sousto. Než jsem stačil pozdravit, už sestra volala, že přišla pohotovost. A než jsem se stačil nadýchnout, už jsem platil devadesát korun. Rozhodl jsem se tomu nechat volný průběh, stejně jsem neměl na výběr.

"Máte u nás kartu?"

"Ještě ne, ale byl bych rád, kdybych ji tu měl."

"Jméno?"

"Moravec... Jiří."

Sestra se na chvilku zarazila.

"Počkejte, vy jste tady kvůli Dentamixu, ne?"

"Aaano", zahučel jsem, protože k normálnímu mluvení mi chyběla polovina pusy.

"Pane doktore, on je tady kvůli Dentamixu. To je ten, co jsem vám říkala."

"Slyším," prohodil doktor Slavík a nevzrušeně pokračoval ve své práci.

"Ta šestka vlevo nahoře to bude. Vypláchněte si."

Vypláchnul jsem si důkladně a zkusil se omluvit za tenhle průnik na křeslo.

"Udělal jste dobře, jen netuším, proč, když jste z druhé strany republiky, tak u nás potřebujete kartu?"

Začal jsem ve zkratce vyprávět svoje letošní osudy a Slavík chápavě přikyvoval.

"Takže vás budu mít přímo na dosah. To se mi líbí. Potřeboval bych do toho vašeho Dentamixu pár dodělávek."

"Víte doktore, nevím, jestli budu schopen vám vyhovět. Firma je momentálně u ledu a já v podstatě teď zachraňuju sám sebe."

"No a já teď zachraňuju váš chrup. A jak tak koukám na ty vaše kořeny, vy něco vydržíte. Ostatně, nemyslím, že to jsou nějaké složitosti pro vás. A víte co?"

Odhuhňal jsem si, že nevím,  a zkousl jsem.

"Taaaak ... vypadá to dobře. Sestři, napište mu kartu, a ať se staví v pondělí na kontrolu. Kdyby bolelo, může samozřejmě dřív."

"Já vám děkuju, pane doktore. Jste v podstatě pro mě teď zázrak."

"No vy pro mě taky právě. Myslíte, že byste mohl pomoci jednomu kolegovi? Má nějaké problémy s vyúčtováním a se svým programem. Mohl bych vás požádat... řekněme o soukromou návštěvu u něj? Vzpomínám si, že jste nám kdysi pomohli v podobné situaci."

     Sestra nám uvařila kafe a já se dozvěděl o doktoru Hořkém.

"Je trošku... svérázný, ale myslím, že v jeho situaci se prostě nějak domluvit musíte. Býval to špičkový chirurg, měl skvělé místo v Praze. Ale nějaké drobné pochybení - spíš větší - a skončil tady u nás. Kromě nemocnice má ještě soukromou ambulanci, ale nepohodl se už asi s pátým účetním a lítá v tom čím dál víc. Co vám budu povídat, je to takovej starej nervák. Ale má pěknou ženu."