První dopady rozchodu, které bylo třeba řešit, se objevily velmi rychle. Měli jsme rodinnou firmu a veškeré účetnictví bylo pod správou Mileny. Ne že by mi za posledních pět let neříkalo pár přátel, že to je blbost, ale ten, koho by tenhle konec ani nenapadl, jsem byl bohužel právě já.

     Nejdříve to začalo s klienty, které jsme měli po celé republice. "Dobrý den, měli bychom zájem o upgrade na tento rok," volala jedna sympatická výrobkyně rohlíků, tuším ze Zlína. "Paní Maxová, a volala jste na to číslo, kde se objednávají?" Někdy se totiž stalo, že volali klienti přímo mně, ale málokdy tihle stálí. "Volala, ale tam mi vaše paní řekla, že už nic takového nedělá." Ach jo... čili nejen rozchod. Problém je v tom, že veškeré nástroje na sestavení upgrade, včetně dat klientů, zůstaly u ní.

     "Víte, jsem v takové situaci, právě teď... prostě to vypadá, že se budeme rozvádět a patrně mi bude chvilku trvat, než vám budu schopen ten upgrade sestavit. Můžete zavolat za týden?" "Já vám rozumím, ale je to nepříjemná situace i pro mně, víte? Mám ve vaší aplikaci sedm let veškerá data a neumím si moc představit, že bych měla začít znova někde jinde." (No - to já taky ne, ale co vám teď budu povídat.) "Nechci vám nic nalhávat, paní Maxová, někdy se takové věci prostě stanou. Ale udělám maximum, abyste měla příští týden verzi připravenou. O klienty, jako jste vy, bych se připravil nerad." "Víte co? Já to zkusím, ozvu se tedy za týden. A přeju vám hodně štěstí, ať se daří."

     Vzhledem k tomu, že jsem zároveň začal pracovat na plný úvazek s lidmi, které jsem nikdy neviděl, na projektu, který neviděl ještě vůbec nikdo, nebylo to vůbec jednoduché, začít dávat dohromady věci, které doteď fungovaly v podstatě samy. Všechny nástroje, které řešily převzetí objednávky, přes sestavení instalačních sad a fakturaci včetně odeslání ke klientovi, jsem musel napsat kompletně znova. Nebyla možnost to ani pořádně odzkoušet a v podstatě chyběla i motivace.

     Díky těmhle klientům, co mi tu šanci dali, se to podařilo. Škoda, že jich takových nebylo víc. Jeden z klientů, pro kterého jsme řešili poslední společnou zakázku, nás chtěl po oznámení o ukončení spolupráce žalovat o šest milionů - cena za čtyři neprodané instalace pro jejich klienty.

     Přijel za mnou jejich právník, se kterým jsme zkoušeli najít rozumnou dohodu a formu předání. Bohužel, podvojné účetnictví jsem sám nebyl schopen dodělat, takže přímo od jednání jsem zkoušel domluvit s Milenou alespoň základní předání. "Mileno, prosím tě, sedím tu s dr. Lahodou, projednáváme předání našich prací." Odpověděla hlasem, který jsem za celé ty roky neznal: "Mě to nezajímá, vůbec nic mě nezajímá, rozumíš?" "Neblázni, stačí připravit jen předávací záležitosti s jejich programátory, to sám nezvládnu." "Co po mně vlastně chceš?" podle hlasu bych si tipl, že někam velice spěchá a jestli na něco myslí, určitě to není to, jak z téhle šlamastyky ven.

     "Potřebuju, abys byla schopná do dvacátého doplnit sestavu k DPH a hlavně předat Jirsovi ty dvě nové sestavy. Pak by to mělo být vyřízené jednou pro vždy." "Do dvacátého?? Zas ta tvoje ultimáta?" Nikdy by mě nenapadlo, že místo foukání do horny by mohla v kapele klidně ječet soprán."Ježíš,  neblázni, já ten termín nevymyslel!!""Říkám ti, že mě to nezajímá!!! Nenechám se od tebe manipulovat!!!"

     Tak tomu říkám manipulace. Zachraňuju nás od průseru za šest milionů. Zkouším najít alespoň nějaké řešení. Kam na tyhle výrazy chodí? Něco mi říká, že její matka, skladnice manipulantka, se navzdory svým celoživotním prohlášením o nevměšování se mezi nás, vměšovat začala. "Poslouchej, sedím tady s jejich právníkem a pokud ty uděláš jen toto, já dovyřeším zbytek a bude po problémech." "Nebudu poslouchat!!! Mně to nezajímá!!! Zkoušíš mě získat zpátky, ale to se ti nepodaří!"