Kousek za Prahou mě staví silniční kontrola, ještě toho trochu. Mám bloklej zámek od kufru, levý okýnko mi samo o sobě nedrží, čili mu pomáhají nůžky a zadní červené se ne a ne rozsvítit. "Silniční kontrola, vaše doklady, pane řidiči." A co je ještě horší,  ta kontrola je velmi půvabná. A to bohužel nikdy není dobrý signál. Snad ty dámy mají pocit, že si z nich implicitně děláme srandu, ale to opravdu ode mně nehrozí a už vůbec ne teď.

"Viděl jste omezení rychlosti?"

"Myslíte tu osmdesátku kousek za motorestem..."

"Takže jste ji viděl. Proč jste ji neuposlechl?"

"Omlouvám se, myslel jsem na něco jiného", zkouším to zkroušeně a obratem dodávám, "mám rodinné problémy a musím být co nejdříve v nemocnici."

"To mě sice mrzí, ale vás neomlouvá."

Snad se mi to nezdá, ale začala vypadat přece jen smířilivěji.

"Bude to za dva tisíce a dva body."

     Najednou mi byly ukradený nejen body, ale i ona. Podíval jsem se na ní jako druhý největší zločinec světa a říkám: "A to kdybyste věděla, že mi nefunguje světlo, okýnko mi drží nůžky a do kufru lezu vnitřkem, tak mě rovnou zavřete..."

     Vrátila mi doklady a řekla: "Vidím, že to fakt nemáte jednoduchý. Jste ochoten zaplatit na místě? Ty body vám nechám." Nevěřil jsem svým uším, ale zaplatil a vyrazil dál.

     Snad je tohle všechno přece jen příslib, že to nějak půjde. Líp než s tebou, Mileno.

Reminiscence

     Kluci se nám narodili první dva roky po svatbě, měli mezi sebou třináct měsíců a aspoň pár let byli jako podle kopírky. Oba stihli ještě rok dva socialismu, ale myslím, že to na nich nenechalo žádný podstatný vliv. Petr byl starší a legrace s ním byla snad od narození. Jednou, muselo to být ještě těsně před narozením Pavlíka, si moje paní odskočila a požádala mě, abych ho ohlídal na nočníku, že už určitě bude čůrat.

     Sotva odešla, povídám Petříkovi - uděláme legraci? Zasvítily mu oči, tušil nějakou vylomeninu a to zbožňoval. Zvedl jsem ho z nočníku, a skoro celý jsem ho naplnil čajem od snídaně. Stačil jsem ho sotva posadit zpátky, když se paní vrátila a hned od dveří volala: "Tak už jsme se vyčůrali???" Petřík horlivě přikyvoval, patrně už i něco souhlasně drmolil. Ty její oči, když ho z nočníku zvedla, bych vám přál vidět.

     Ostatně, z ročního dítěte najít tohle v nočníku, tak mě taky jako první napadne, že se musel protrhnout.

Roman

Komentáře (5)

Zobrazit/Skrýt komentáře jednou týdně je málo:) : bb2 denně jednu kapitolu, prosím. Čte se to dobře. Nebýt občasného chvějivého stažení žaludku, to jak z toho ční prožité utrpení. Píšeš dobře, Romane Vieweghu :-) říjen 25, 2010 01:16 Nazdar Viewegh ! : wendy škoda že jsem tu fintu s nočníčkem nečetla dřív, přidali bychom to k našim legráckám... Jinak mohu konstatovat, že dobrých přátel není nikdy dost, když jde do tuhého, jeden spolehlivý stačí... říjen 25, 2010 08:10 Neurážej : Petronila s Vieweghem, Roman píše docela pěkně. říjen 25, 2010 08:53 jo, jednou týdně je málo :) : erika akorát mám podezření, že Roman se na rozdíl od Viewegha musí živit prací a na denní psaní nemá čas říjen 25, 2010 10:34 je to moc hezké, : Inka kuk také ráda čtu. Jen ten smutek, který tak důverně znám říjen 25, 2010 19:54

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující