Na tu cestu do mého nového působiště nezapomenu dlouho. Rozhodl jsem se, že vyrazím druhý den a využil jsem nabídky známých, abych u nich přespal. Večer jsme poseděli u vína, a poměrně dlouho se vyhýbali všemu, co souviselo s rozvodem a mojí situací vůbec.

      "Tos opravdu musel zabalit firmu? Je to škoda po takových letech", prohodil Standa, když už jsme probrali všechno od nových filmů až po staré zážitky. "Stando... nechtěl jsem to. Ale co máš sakra dělat, když je firma rodinná a rodina je v háji. Nemáš představu, jak moc jsem tohle nechtěl. Jenže když nefungujou ani základní termíny, dohody... co ti mám povídat." "Třeba se to časem nějak urovná, Jirko", usmála se na mne Simona a odskočila si pouklízet děti. Chtěl jsem využít situace a poděkovat Standovi za to, co pro mně dělají, ale nějak mi to nešlo poskládat do vět.

     "Jirko.." začal Standa místo mě, "pamatuješ, když jsme spolu kdysi začínali ... bylo to v době po mém rozvodu. Tenkrát jsi byl jedinej člověk, co mi opravdu pomoh." Chvíli jsem přemýšlel, ale jediné, co mě napadlo, byla vzpomínka na patnáct let vzdálený večer, kdy jsem Standu opil natolik, že si znehodnotil nový koberec. "Byly chvíle, kdy jsem měl chuť se na všechno vykašlat, ale s tebou to nešlo. Pamatuješ, cos mi tenkrát řekl?"

      To nebyla jednoduchá otázka. Řekl jsem mu toho spoustu, ale že by v tom někdy bylo něco, co by mu opravdu pomohlo? "Nevím, už je to všechno hodně daleko." "Jednou se třeba stane, že v téhle situaci budu já, a už jen proto, že mi to pak vrátíš, se do tý doby dej do pořádku", usmál se Standa. Aha... někdy člověka podrží fakt zajimavý věci. A to je jeho Simča psychiatryně - říct o ní, že je psychiatr, prostě nejde, je to krásná ženská a maskulinum by jí v podstatě urazilo. Vynadala mi asi měsíc po tom, co to všechno vyvrcholilo, já měl deset kilo dole a vůbec nemohl spát, proč jsem za ní nešel rovnou. Jenže ty její prášky a terapie... nevěřím na to. Podstatně víc mi pomohla o pár týdnů svým božským receptem na pečený guláš. Nazvala ho Pečenost dr. Pusenského a chutnala mně i Myšce, mé dceři, skvěle.

      Najezdil jsem za svůj život statisíce kilometrů. Nejen pracovně, za klienty, ale i soukromě, bavilo mě sednout do auta a vyrazit. Jenže - dnes si s sebou vezu únavu snad za pět let zpátky. Nekonečné kilometry se protáčejí na tachometru a vypadá to, že snad ani nedojedu. Řidiče, co sednou za volant v tomhle stavu, bych na silnici radši nepotkal. V rádiu vypráví Jirka Kolbaba o tom, jak se nějací ostrované brání tomu, aby cizinci přespávali na jejich ostrově přes noc ... aby náhodou nebyli rozmnoženi cizím vlivem ... Uvažuju... uvažuju... a nejednou se probudím na levé straně silnice a v poslední chvíli strhávám řízení zpět. Tohle tedy nebyl mikrospánek ani náhodou, tohle byl úplně regulérní šlofík. Ufff.