Jako malé dítě mne fascinovala jedna dvojice. Bydleli v malém baráčku, vařili spolu, prali, myli podlahu, chodili v krásných kabátcích a čepičkách, (v zimě) a moc jim to dohromady slušelo. Jejich příběhy jsem znala skoro nazpaměť a musím přiznat, že do určitě míry byli velkou částí  mé dětské dušičky. Dělali mne šťastnou, klidnou, dokonce i "přemýšlivou".

      Nedávno mne ovanul vánek velkého štěstí a pohody, neboť jsem po mnoha letech znovu vyhledala  jejich obrázky. Jsou usměvaví, nesmírně hodní a stále jim to spolu sluší. Na rozdíl ode mne vypadají pořád stejně, i po tolika letech. Dva Češi, kteří jsou strašně slavní, dokonce je znají i v Číně.

     Jmenují se Pejsek a Kočička.

     Ano, uhádli jste: Povídání o Pejskovi a Kočičce, které napsal a vlastnoručně ilustroval Josef Čapek.  Vzpomínám, jak šťastni byli moji rodiče, když jsem v úplném klidu a pohodě seděla slastně na nad obrázky jejich příběhů. Dík možnostem internetu je teď mohu znovu objevovat, po tolika letech, po trošce úsilí, jsem našla web, kde je devět pohádek i několik nádherných ilustraci.  A já si s s dojetím prohlížím ty nádherné, něžné a jednoduché ilustrace příběhu této milé dvojice.

     Čapkova kniha má na děti stejný dopad jako dobrý učitel; člověk jeho vliv skoro nikdy nezapomene, a když ano, tak v něm někde stejně zůstane dlít. Osobně jsem si během dospělosti často vzpomněla na jednu episodu z dětství: bydleli jsme v Karlových Varech, bylo mi asi šest let. V rohu zahrady obytného domu bylo husté křoví. Maminka se bála, že se tam v nestřeženém okamžiku budu toulat a řekla mi: „Tam nesmíš chodit, tam je ten veliký zlý pes, co sežral kočičce a pejskovi jejich dort".

       Moc dobře jsem si pamatovala z ilustrace toho přežraného zlého psa, a opravdu jsem tam nikdy nešla; často jsem si později na tuto epizodu vzpomněla, i na to, jak jsem si toho zlého psa v křoví jako dítě opravdu představovala.