Ve Středozemním moři, mezi Evropou a Afrikou, leží jeden ostrov, kde jsem nějaký čas pobývala. Je to pár let zpátky, a tak možná, že pokrok, který jde tak rychle kupředu, už dorazil i tam, a zničil to kouzlo, tu mystiku, dojem, který jsem mívala - že ztrácím pocit reality a brzo se úplně pohroužím do vlastních hlubin a budu žít jako divoké zvíře.

     Má všehovšudy 40 trvale žijících lidí, na šest dětí tam připadaly dvě učitelky, neb jedno dítko už dozrálo druhého stupně školní docházky. Stát tam posílá i doktora, nevím jestli to mají za trest, ale vzhledem k tomu, že naprostá většina jde do studia lékařství kvůli tradici, prestiži a penězům, a že je tam stát vysílá na začátku jejich praxe, tak asi ano, asi to pro ně je trochu za trest. 

     Čím se živí ta hrstka lidí? Chovají kozy, střílí zajíce, pěstují cibuli, rybaří, a berou nějaké dotace od státu. Třeba za úklid po letních turistech. Občas uvaří něco pro letní turisty nebo si otevřou kavárnu pro zbývající ostrovany. Pak jsou tu i rentiéři, kteří si vystavěli na ostrově „penziony" (dle požadavků zmlsaných turistů dost základní), ale sami tam v podstatě nebydlí, ti ničím zajímaví nejsou, žijí jinde.

Zkusím dát dohromady pár střípků ze svého pobytu...

      Stojím na opuštěném molu, okolo jen balvany a skály. Najednou uvidím stařenku, klidně bych typovala že osmdesátiletou. Hází do vody udičku, jen vlasec s kovovou rybičkou, která má na konci spoustu háčků. Hází, vytahuje, hází...vytahuje.

     Mluví na mně, moc nerozumím, šlape si příšerně na jazyk, ale pochopím, že čeká, jestli nezachytí chobotnici. Směje se, poznávám, že není mentálně úplně v pořádku, mumlá si dál, i když už odcházím. Šaty rozervané, kam asi chodí spát? Všude je pusto, je konec podzimu, moře bouří.

     V noci se popíjí kořalka, když chlapi uvidí světýlko, zaklepou a vejdou, svítí lampa na plyn. Všechno je na plyn, elektřinu zavedenou nemají (tehdy). Chlapi jsou cítit potem a kozama, oči se jim lesknou, baví se o chlapských věcech, chovají se k sobě bratrsky, protože jsou přece „něco" - jsou ti vyvolení - muži...

      Vyšoupnou mě ze židle ať si může sednout další příchozí strejda, jsem než ženská, které ovšem do nebes vychvalují, co jim předkládám k zakousnutí.

     Co předkládám? Co se dá. Jsem v cizí kuchyni, ale jediná žena, musím tedy zaujmout svoji pozici. Když jsem přijela, nejdřív jsem musela vyndat a v sudu omýt zaschlé nádobí z „dřezu", vyndat hrsti červů z odpadu. Na židli vedle mě je zkrvavená kozí hlava, po posteli se prochází slepice a pod nohama nám brečí kůzle.