|
 Když mi bylo náct a možná i lehce přes cet, smála jsem se mámě, jaké se jí líbí písničky. Podle mě "z roku raz dva". Byla jsem přesvědčená, že já určitě budu pořád držet krok s dobou a po písničkách, které jsem poslouchala tenkrát, za pár let ani nevzdychnu.
Hmm, nějak se mi to nepovedlo - nejradši mám právě ty, které se hrály v době, kdy jsem studovala, neměla skoro žádné starosti, prožívala bezstarostné praxe daleko od domova... a svět mi ležel u nohou. Jenže - čas trhnul oponou a já se vracím zpátky, protože tak hezké písničky, jako byly tenkrát, už dneska prostě nejsou. Jednou z těch mých nejmilejších je písnička s textem Borise Janíčka (vlastním jménem Eduarda Pergnera). Když si ještě přimyslíte nádherně sametový hlas Jitky Zelenkové, máte "zimomriavky" zaručeny.  Pověz, co tě rmoutí... Pověz, co tě rmoutí, nemáš mi co říct
proč mi stále zrakem uhýbáš
Snad se něco hroutí, snad něčeho je víc
bolíš mě a rány otvíráš
Ty žárlíš, řekni, že žárlíš
Prosím tě, jen zůstaň, stále stejná jsem
Dívej se, jen očima mě hlaď
Kdo ti zavřel ústa, můžeš-li jen zraď
Zraď mě sám, pak poznáš, co je prázdný den
Ty žárlíš, já vím, že žárlíš
V kupce sena hledáš jehlu ztracenou
A v lásce hledáš dvířka postranní
Nehazarduj, prosím, s důvěrou, s důvěrou
Abys mě nezranil, abys ani sebe nezranil
Ty žárlíš, přiznej, že žárlíš
Nevím, jestli láska hory přenáší
Nevím, jestli křídla může dát
Nejsem žádný anděl, pouze nesnáším
Že se můžeš cizích lidí na mě ptát
Ty žárlíš, řekni, že žárlíš
Já to vím, že žárlíš P.S. Tak krásně zapadá do Kudlí poradny, nemyslíte? Pavla
|
. Ty písničky tehdy skvěle šlapaly, měly šmrnc... Když je jednou za uherák někde zaslechnu, tak si říkám, že prostě stejně byly výborný, Karel Hála dodneška nemá chybu 
