|
 Můra, jinak „Pan Mooray Goldwein“, náš pidičokl, má "osobního" pana doktora. Dostává od něj psaníčka, adresovaná jemu konkrétně, na obálce má vždy nějaký líbivý obrázek - nu, je jednoznačné, že pan veterinář umí. Můrova nevlastní maminka (a má vlastní dcera Lenka) nyje, div že i nevrká - a platí a platí.
Všechny dvě zatímní návštěvy v této ordinaci (bydlí s námi necelý měsíc) proběhly ve znamení hysterie a velkého finančního úletu. První byla dík reakci na očkování. Stalo se, že pan doktor - jiný než ten s psaníčky - bodnul psisku nesprávnou vakcínu. To u doktora, cestou domů i doma kňučelo, lkalo, brečelo, úpělo. Lenka vydávala tytéž zvuky - jen o co větší je ona, o to vydatnější produkovala kravál. Když skučeli už druhou hodinu, vyhmátla jsem ve Zlatých stránkách dalšího z mnoha doktorů přes malé zvířectvo (Můrinek je veliký jako vzrostlejší papouch) a zeptala se pak veterináře, co dělat. Ten se optal: zda se pes klepe, zda ještě dýchá a jaká to byla injekce. Do dvaceti minut jsme u něj byli. Pan doktor byl: vysoký, mladý, ohleduplný, tolerantní, trpělivý a šikovný. A zaručeně obchodně zdatný. Ano, to byl už ten psaníčkovej. Můra ho dvakrát počůral a vytrvale řval. Dostal dvě injekce: jednu proti bolesti, jednu na spaní a Lenka účet. Ještě mu koupila nějaké extra multivitamíny a přečetla (doma vypracovaný a sáhodlouhý) seznam dotazů na téma: co mám dělat, když... Doma následovalo velké konejšení, telefonicky bylo sděleno všem příznivcům a známým, co že nás - respektive Mooraye - potrefilo a asi tak po třech hodinách, když se emoce zklidnily, mi Lenka třesoucím hlasem sdělila, že si nedovede představit, že by měla mít dítě. "Mami, jak jsi, proboha, dokázala, že jsi to všechno přežila a nejsi invalidní fyzicky ani psychicky?!" Pravdou je, že si v současné době připadám otrlá jak blázincová sanitářka těsně před důchodem. 
Druhou návštěvu u hodného specialisty jsme absolvovali o pár dnů později. Robert, jakožto "hnusný psí devastátor" a nyní řidič, Lenka, obligátně uřvaná nevlastní maminka, já, zklidňující přítomné, abychom přežili spanilou jízdu autem a konečně ublížený Můr, se zlomenou, vykloubenou, a dozajista odpadávající přední nožičkou. Moji mladí totiž řádili v obýváku, dávali si ho vzájemně na rameno či na hlavu a psisko nějak propadlo (asi z výše půl metru) na trnož stolku. Nejspíš lezl z Lenčina krku na Robertovu hlavu - nebo obráceně? Prostě najednou byla chlupatá koule na zemi a neskutečně ječela. V ten zlomek sekundy obě děti ležely u něj, rvaly si ho z rukou a vzájemně se obviňovaly z jeho smrti. Nebyla jsem schopna ani se nadechnout, natož nějak reagovat. Jediné, co jsem si uvědomila, že nikdy, nikdy! by pro mne tak nehořekovaly. Snad jedině, kdybych veškeré dědictví věnovala Nadaci pro zchudlé romské gamblery... Říkala jsem všem ještě doma, před oním dalším zájezdem k drahému veterináři, že psovi nic není, Lence by stačil mokrý hadr na hlavu, a Robert by měl trochu zklidnit a podstatně ztlumit intenzitu svého štěkotu. Ale ne, na mne se nedá...Po návratu jsme si uvařili kafe, chvíli jsem ještě remcala na výše uvedené téma a všichni jsme oblejzali pokňukávajícího čoklíka. Perfektně kulhal, přední pacičku držel zvednutou, přesmutně koulel očičkama a poslouchal, jak je nádherný, dokonalý, překrásný a jaký dostane překrásný řemínek, že mu ušiju šatičky, co kdyby mu byla venku zima, a že už mu nikdo nevleze na moje křeslo. Když usnul pes, oblejzala jsem synáčka. Přesmutně koulel očičkama a poslouchal, jak je romantický, dokonalý, génius nad jiné, jak mu vyperu a vyžehlím všechnu špínu, kterou mi sem naházel a že už nebudu otravně připomínat, kolik mi dluží. Další přišla na řadu holčička Lenička, smutná, že tomu kreténovi (Robertovi, pochopitelně) všechno odpustím, že když tu není, tak na něj nadávám a pak mu dovolím vyluxovat lednici, jí že bych vyčetla i uschlej rohlík a ona že dodá aspoň prášek na praní. Že nejsem vůbec spravedlivá, jemu všechno prominu a po ní chci, aby mi připlatila na nájemný... Situace se zvolna zklidnila, dětičky byly mírumilovné, pes spal. Byl za mnou další běžný den, o který jsem starší a ošklivější. (I já mám přeci nárok na mindráky a deprese, ne?) d@niela
|
