|
 Byla jsem toho názoru, že správnej pes se musí občas proběhnout po trávníku, něco ulovit, vyhrabat, roztrhnout, prostě mít taky trochu fraj. Jednou je to potomek divokých lovců, budoucí hrdinný vůdce smečky. Potřebuje to pro rozvoj své psychiky i fyzické zdatnosti, ne? Z toho důvodu jsme jeli na zahrádku.
Přiživila jsem své pěstitelské touhy na konto psích radovánek. Na parcele Můrinek z auta vyjmut, postaven do rozhrabaného záhonu a ponechán svému osudu. Zpočátku capkal jako turista po cestičce ze žhavých uhlíků: každou nožičku opatrně zdvihl, chvilku zauvažoval, spustil - a ejhle, ono to nekouslo a nebolelo... Po investigativní chvilce a pečlivém vyhodnocení terénu začal „myšičkovat", tj. snažil se myší, případně krtčí (co já vím, kdo na zahrádce ještě vegetuje) dírkou propasírovat někam směr Austrálie. Jeho bílé, až jedenáct centimetrů dlouhé vlásky se urychleně měnily na chlupaté šedohnědočernozelené cucky a - JEŽIŠMARJÁ - přestal libě páchnout (soused vedle měl navezené koblížky na vylepšení bonity půdy).  Já mezitím blaženě zryla něco záhonků, Lendule si přečetla něco kapitol z právě objevené knihy "Život po životě", a milej Můrinek slastně dokončil přeměnu z polštářového čokla na navlhlou, smrdící, špinavou a již nehybnou zfilcovatělou zrůdičku. Pak sebou praštil zcela uondán vedle jejího lehátka, jazejček mu slyšitelně vlál a dával jednoznačně najevo, že "už ani ťuk, honem se mnou něco udělejte, nebo vám tady umřu..." A tak jsme jeli zpět do lůna Jižního Města. Po vyčůrání (psa), jsem ho narvala do teplé vody v umyvadle. Když se Lenka nedívala, drala jsem hnusotku i kartáčem. Několikeré repete, pak závěrečná koupel vanová, promytí kvalitním šampónkem, osprchování vlahou vodičkou. Konečně bylo zvířátko znovu bílé, i když po půlročním špatném (správněji řečeno žádném) česání hoodně zcuckané. I podlehla jsem dceřinu skuhrání a odsouhlasila návštěvu psího saloonu; skutečně "tohle" už potřebovalo kvalifikované pracoviště. Ve Zlatých stránkách jsme vyhledaly pár telefonů, obvolaly a nakonec se objednaly. Když přišel den "D", zjistila dcera, že baterka jejího fára je vybitá. Co teď? Fofrem jsme uprosily přítelkyni Dádu i s dcerou, aby vzaly svůj pojízdnější automobil a nás tři do něj. I jeli jsme. My čtyři ženské a psí pidimužíček. Mimo jiné, vnímáte, že když se děje něco s dítětem, jde s ním jen matka, kdežto na veterinu, k psí kadeřnici atd. jede celej klan i s příznivci? OK, dojeli jsme včas. Při výpadovce, v jednom vylepšeném domečku, byl z ulice vchod do nudlovité místnůstky cca dvakrát dva metry: čekárna, prodejna a výstavní síň slávy jejich chovné stanice v jednom. Dále Saloon pokračoval schůdky dolů, do suterénní místnosti, kde se na dvou kempinkových stolcích odehrávalo to hlavní. Vzadu vedly ještě dveře do neznáma, odkud krášlitelky přinášely vypraná zvířata. Po vyfénování byl klient postaven na stůl a kovovým hřebenem pročesáván. Měl-li místo srsti cucky (jako ten náš), byly "vyčesány", případně vystřiženy. Mé drahé, už jste měly někdy špatně rozčesané, případně zacuchané vlasy? Tak si představte, že by vás macecha nebrala něžně od konečků a nepostupovala něžným rozčesáváním po pramíncích zvolna vzhůru, ale rovnou a zostra, dlouhými pevnými tahy - takhle vám hlavičku prokramplovala... 
Nikdy, v žádném z jeho přemnohých předchozích i následných historickohysterických zážitků, nikdy takhle strašně neplakal. Řval. Dal do toho celé své psí JÁ, všechnu sílu svých dvaceti centimetrů a svého jednoho kila. Ještě ho nějak nůžkami okousaly a po necelé hodince nám ho za nepatřičný obnos odevzdaly (my byly totiž po pár minutách vyhozeny, že není možné jim do práce kafrat, ať si jedeme na kafe). Třesoucí se olysalá huspenina rozhodně nebudila dojem příštího championa, tvůrce budoucí luxusní populace. Na nožičkách měl sem tam nějaký zanechaný cucek, bříško sice hezky vyholené, ale místy do krve zdrápané. "Když hlavičku myje, o škopíček bije, když mi vlásky češe, krev potůčkem teče..." Tyhle smutné verše o osiřelém děťátku mne napadly, když jsem z rukou zkušených psích kadeřnic přebírala naši krysku. Od té doby stačilo vzít do ruky hřeben, aby ocásek stáhnul spodem až ke krku. Případně se rozplacatil na koberci, všechny pacičky zastrčil pod tělo, přímo se vlisoval do země. On vám dokáže hrůzou i záhadně zasunout do neviditelna hlavičku, takže z psiska je jen bílá chlupatá dvaceticentimetrová štronzo roura. Vždycky jsem myslela, že ho jeho maminka měla se siamským kocourem (vzhledem k jeho hlasovým schopnostem i perfektní schopnosti vyklenout hřbet). Případně s obzvláště přítulným papouchem, což vyvozuji z jeho záliby v sezení za krkem (mým, Lenčiným, Robertovým či jakýmkoli jiným, který se vyskytne v jeho přítomnosti). Ovšem od téhle doby jsem přesvědčena, že při jeho početí kladně zabodoval i nějaký ten sexu schopný želvák... d@niela
|
