Je to vážně zajímavé. Vlastně v každém věku si člověk myslí, že už všemu rozumí a až teprve s odstupem času, když o něco více či méně zestárne, tak zjistí, jak se předtím mýlil. Začíná to už v útlém věku. Malá holčička si myslí, že maminka v žádném případě nemůže poznat, že si tajně vypůjčila její drahou rtěnku, aby zkusila, jakéže to vlastně je - být nalíčená.

Co na tom, že rtěnka zůstala nalomená, ohmataná, opatlaná... „Se to trošku otře a maminka to přece nepozná." Takových příkladů by se daly najít určitě stovky.

     Moje vlastní dospívání bych rozdělila do tří mezníků. Ten první se odehrál v mých přibližně jedenácti letech, kdy jsem procitla z jednoho svého - asi pět let trvajícího - bludu. Coby malému děcku se mi zdál ošklivý sen, ve kterém vystupoval mj. hrozně zlý kocour. Celé své následující dětství jsem se pak bála chodit doma na záchod.

     Měli jsme tam totiž okýnko do světlíku a za ním - věřte nebo ne - nakukoval ten zlý kocour a číhal na mě. Celé ty roky. Číhal a čekal na příležitost, aby mi udělal něco ošklivého. Pak přišel den" D" a já jen nevěřícně kulila oči - žádný kocour!

     Je to jen odraz splachovací nádržky ve skle okýnka do světlíku!

     V tento okamžik nastal první významný mezník v mém postupném dospívání - nejen se koukat a myslet si, že vím, co vidím, ale také přemýšlet o tom, zda skutečně vidím to, co si myslím, že vidím.

     Další takový mezník nastal v době těsně po středoškolských studiích. Opět mu předcházel příběh několik let starý - bylo mi už patnáct pryč a jezdila jsem do školy a ze školy metrem. Přibíhám k metru, ale už zavřelo dveře a ujelo mi. Ale jeden neznámý sympatický mladík ve vagoně položil dlaň na sklo dveří.

     Bylo mi to úplně jasné - vždyť to takhle bývá i ve filmech - spatřil mě a byla to osudová láska na první pohled, dotknout se mě už nemohl, ale aspoň tou přitisknutou dlaní jakoby se snažil....

     Úplně to vidím - romantický přísvit, tklivá hudba a jeho srdce zahořivší láskou... Tenkrát mě vůbec jiná alternativa nenapadla. Toho mladíka jsem však už nikdy nespatřila. Po skončení školy z ničeho nic - den „D číslo 2" - procitnutí. Ten mladík mě vůbec nespatřil. Žádná láska na první pohled. Žádný romantický dotek na sklo, žádné zahořivší srdce.. tu dlaň na dveře připlácnul prostě proto, aby se nesvalil, když se rozjíždělo to metro.

     A tak mi došlo, že život není podle scénářů přihlouplých filmů třetí kategorie...

     Třetí mezník nastal mnohem později, už jsem byla maminka, doma malou holčičku, rozpadlé manželství, život patřičně zamotaný. Tenhle mezník považuji za nejdůležitější a za nejopravdovější. A sice: přemýšlím si tak o své neradostné situaci a najednou - najednou mi to došlo... Mj., třeba to spousta ostatních ví zcela samozřejmě a já jsem byla jen hloupá, že mi to tak dlouho trvalo, ale - přišla jsem na to. Opět najednou blesk z čistého nebe, prozření...  vím už, v životě je vždy něco za něco. Nemyslím jen materiálno, nemyslím výměnný obchod s někým dalším, ale vždy, když člověk něco získá, musí také něco dát, něco obětovat nebo ztratit. Nevím, zda jsem vždy měnila správně a získáváním se posouvala k lepšímu, ale o jedné výměně stoprocentně vím, že byla ta nejlepší, kterou jsem kdy mohla udělat - ztráta svobody, volnosti a pohodlí  - výměnou za moji holčičku.

     Tenhle zatím poslední mezník je už docela zastaralý, jako bych ustrnula ve vývoji, čekám každým dnem, že musí přijít další. Nebo tři stačí?

     A jsem už doopravdy, doopravdy dospělá? :-)))

Ája

Komentáře (0)

Zobrazit/Skrýt komentáře

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment