Martin zvolna procitl, snad ho probudily nějaké hlasy. Šíleně ho bolela hlava a cítil nepříjemné mravenčení po celém těle. pokusil se otevřít oči, ale viděl jen rozmazané siluety v bílém pokoji. Všechno bylo přikryto šedým závojem mlhy. Kde to jsem? Dva hlasy k sobě velmi naléhavě mluvily. 

     „Vím, slyšela jsem o tom, té rodinné tragédie je plný špitál. Prý po nich zůstaly dvě děti. Příšerné! Tak tuhle práci vám rozhodně nezávidím…“  Pokud vím, tak mezi personálem vaší JIPky, pracuje dokonce sestra té zavražděné.“ Myslíte vrchní sestru Alenu Zachovou? Ano, její dvojče, jakoby si z oka vypadly. Alenu znám už léta, ale když jsem je nedávno obě potkala ve městě, nepoznala jsem, která je která. Tak neuvěřitelně si byly podobné. Ale máte smůlu, staniční sestra Zachová má dneska až noční směnu.“ „No tak to jste mně moc nepotěšila,“ řekl mrzutě mužský hlas. „Co se dá dělat? Zastavím se tu později.“     

     Oba hlasy se vzdalovaly a Martin, který slyšel jen pár útržků dialogu, horečnatě přemýšlel. Proboha, o kom to mluvili?  Snad ne…   Zvolna se probíral z agónie a usilovně se snažil listovat v paměti. Včerejšek byl přece den, jako každý jiný.

Jen matně si vybavoval nějaké kluzké ženské tělo, vzpínající se pod ním. Hanička!  Bože, to je ženská, krev a mlíko! A pak seděl v nějaké hospodě… 

*        *        * 

     Prošel kolem výčepu k masivním dubovým stolům. Na číšníkův tázavě vztyčený palec, jen zavrtěl hlavou a výmluvně zacinkal klíči od auta. Objednal si minerálku.  „Z daleka?“ prolomil ticho muž, ke kterému si Martin přisedl.     

Lhostejně na něj pohlédl. To rozpité pivo, co má před sebou, je dneska určitě první i poslední. Širokánská ramena a dobrých sto deset kilo váhy, odhadl bleskově. „Záleží na tom?“ odpověděl podrážděně Martin.  „Já jen, že auťák s písmenem há v espézetce, tu nestojí zrovna každej den.“ řekl smířlivě chlapík a uchopil do svých obrovských dlaní půllitr, že se napije. „Pracovně?“ dodal ještě. 

„Za ženskou.“ přiznal Martin. „Moje stará na to zrovna dvakrát není a hned po porodu ji pověsila na hřebík. A přece se ji nebudu pořád doprošovat. Tak sem jezdím, jak vy říkáte tím vaším hantecem, vojíždět jednu špicovó hajfu.“    

Silák se usmál a zvedl obočí:  „Ále?“ hvízdl obdivně. „Copak u vás takový ženský nemáte?“    

„Takový teda ani náhodou. Tak černý vlasy a modrý oči, jako tahle, nemá žádná jiná.“    

„S takovou tu bude mít i spoustu místních ctitelů.“ namítl chlapík.    

„Na to rychle zapomeň, má doma dva malý kluky a manžel ji skoro nepustí z domu. Navíc ji znedbává, protože po práci je v jednom kuse na letišti.“  

„Na letišti, říkáš?“ zpozorněl muž.    

„Jo,“ přitakal Martin. „Paragán. Byl u nich už na vojně a je tím pořád přímo posedlej. Všechen čas tráví na leťáku, prej i jako instruktor. Chodí domů až navečer, utahanej jako kůň, sekne sebou a spí jak zabitej. Ale nic naplat, ženská potřebuje svý, a tak si hledá potěšení jinde.“    

„Co mně to tady valíš za klíny do hlavy? Jak jinde, když je věčně zavřená doma?“    

„Internet, kámo, internet! To neznáš? Říká ti to vůbec něco? Mrouská se starýmu přímo za zády, napřed doma virtuálně a pak i doopravdy.“    

„Pod svícnem bývá tma?“    

 „Přesně tak,“ přitakal Martin a nadmul se pýchou. „Třeba nakecala tomu svýmu  šmudlovi, že jede s kámoškou na týden do skal. Paroháč jí to sežral i s navijákem. Jenže ta kámoška tam byla se svým manželem a ona tím pádem se mnou. Chápeš?“  

„Chápu,“ zamumlal mezi zuby hromotluk. Rychle vstal a pevně uchopil do svých medvědích tlap těžkou židli. Než se rozmáchl k hrozivému úderu, Martin stačil zahlédnout padající černou čepičku s vyšitým emblémem bílého padáčku. 

Martin strnul. „A do prdele!“ blesklo mu hlavou.    

V intuici si stačil zakrýt obličej rukama, ale hned první příšerná rána dubovou židlí, mu je roztříštila napadrť.  

Pak ztratil vědomí…  

*        *        *