Aniž se to někdo dozvěděl, Alena s Hankou nalézaly rozkoš ve vzájemných sesterských dotecích, které jim přinášely sladkou chuť zakázaného ovoce. Krev jim se divoce bouřila ve spáncích a slast objevování v nich probouzela touhu a zrychlovala dívčí dech...

     Citlivé doteky něžných dlaní a úst, jitřily jejich křehké city a rozsvěcely dva páry modrých oči dosud nepoznanou rozkoší. Vzrušené sténání dvou dívčích hrdel bylo pokaždé jak mávnutí stříbrných křídel dvou racků, kteří bok po boku vzlétají k oblakům. Alena si bláhově namlouvala, že to nikdy neskončí. 

     Ale najednou přišel zlom. V životě její Haničky se objevil muž, který rozbil jejich sesterské milování napadrť. Přišel nepozván. Elegán s vůní Fahrenheita.

     Přitom kdysi obě dvě, Hanka i Alena, tak šíleně zbožňovaly tu ojedinělou vůni z francouzské stáje plnokrevníků Christiana   Diora. Ta úchvatná vůně parfému Fahrenheit, přiváděla do nejistoty obě, ale ani ve snu netušily, že pro jednu z nich se stane osudnou. Jmenoval se Petr a Alena ho od první chvíle nenáviděla, že jí ukradl sestru i lásku v jediné podobě. Jednoho dne si přišel o Hanku říci s kyticí. A když potom opouštěl jejich dům, jakoby spolu s ním i láska odcházela dveřmi z jejich sesterských srdcí a nechala Alenu samotinkou v slzách. Ale Petr byl v tuto chvíli už mrtev, stejně jako její milovaná sestřička Hanka.   

     On si to rozhodně zasloužil. Tak nemilosrdně přece vyrval její milovanou křehkou sestřičku z lůna panenské přírody předhůří Vysočiny a tím udělal kolosální chybu. Hančina citlivá duše, zvyklá na stříbrnou říčku, romantiku hlubokých lesů a vonících luk, plných květů i motýlů, se v milionech tun chladného  betonu sídliště, cítila beznadějně ztracená a nepochopená. Bylo to pro ni nesmírně ubíjející a frustrující. Byla přece zvyklá létat, volná jako pták. A najednou se ocitla v okovech, se dvěma dětmi na krku, zavřená jak bezmocné ptáče, zajaté ve zlaté kleci věže nejvyššího paneláku. A přitom Hanka byla tak krásná a okouzlující, jakoby se snad ani nenarodila pro tento svět…Byla jako Marie Antoinetta po česku. Ta ve svých šestnácti přijela z Rakouska do Francie jako manželka Ludvíka XVI. a v osmatřiceti krvácelo její půvabné tělo na popravišti za hlasitého řevu lůzy. Mezitím se trápila, koketovala, flámovala, utrácela, hýřila. Slavná královna se složitým osudem, Marie Antoinetta…    

     A Hanka, zaskočena šokující prázdnotou města, suchým manželským stereotypem i vlastním zoufalstvím, unikala do paralelního světa, plného vstřícných mužů, kteří se aspoň pokoušeli jí porozumět a dokázali pohladit její poetickou duši a dát jejímu dravému tělu vědět, že je pořád ještě přitažlivou ženou. Byla daleka nějakému hýření, byly to jen drobné epizody, naplněné její nenucenou koketérií a lehkým flirtem. Byla nesmírně opatrná, ale s jídlem roste chuť a ona ani ve snu netušila, že se jednou může utrhnout ucho od džbánu, se kterým si chodila ke studánce pro štěstí… Hanka ztrácela opatrnost a nevědomky kopírovala osud Marie Antoinetty až do samotného děsivého konce. A ten pohár trpělivosti přetekl poslední kapkou právě předchozí noci… 

     Alena si unaveně promnula zápěstí a zběžně pohlédla na hodinky. Do konce její služby už zbývalo jen pouhých pět minut. V šatne to bzučelo jako v úlu. Oblékající se děvčata, končila noční službu a loučila se s příchozími, které společně se šatnovými skříňkami otevíraly i dnešní den.  

Teď nebo nikdy.    

Neslyšně vklouzla do pokoje...