Prolítáváte si vztahy jako squashový míček, občas se odrazíte ode zdi ke zdi, odskočíte od rakety a jenom se zachechtáte. Ale čím víc se smějete, nevěřícně kroutíte hlavou nad tím, že vaše nejlepší kamarádka se bláznivě zamilovala do ženáče, navíc kolegy a říkáte si to své ‚tohle se mi nikdy stát nemůže,‘ tím rychleji se blížíte okamžiku, kdy pochopíte, že nikdy se nemá říkat nikdy. Kromě dávky cynismu a realističtějšího pohledu na vztahy jsem si odnesla i jedno základní pravidlo, které mi rodiče zapomněli sdělit. Nejdřív si užij ty, chlap to zvládne vždycky.

Všichni po něčem toužíme a všichni se něčeho bojíme. Toužíme po lásce, po dálkách, po šťastném životě. A bojíme se nemoci, stáří, násilí. A smrti. To první potká málokoho, to druhé mnohé z nás. A to třetí všechny. Kašlu na genderistické žvásty, že žena je totéž co chlap a že si můžeme měnit pohlaví tím, že si to ráno rozmyslíme. Ta vysněná a někdy i skutečná žena je pro každého muže, jak o něm říká básník „muž, ten který nemá hrb“ prostě Manon. Manon, co je motýl. A příroda to ví a dělá vše pro to, aby žena byla krásná a bylo už z dálky vidět, že je to žena. Jistě, myslím tím ňadra. Na ně už bylo napsáno veršů!

Říká se, že Češi jsou národ kutilů a je fakt, že i mně se povedlo přivodit si několik komplikovaných zranění i při těch nejjednodušších činnostech. Viděl jsem jednou video, jak žena věší obraz a téměř u toho zbourá zeď; na základě tohoto videa je možné mne považovat za ženu. Když kamarádi viděli výsledek mého pokusu pověsit u nás doma obraz, musel jsem před nimi zatloukat, že jsem to zatloukal já.

Tentokrát se ve svých vzpomínkách vracím do podzimu 1986. Byla jsem tehdy na mateřské dovolené a přijela mne navštívit maminka. Večer kolem páté jsem ji doprovázela k autobusu, kterým měla odjíždět. Do odjezdu zbýval nějaký čas a ještě pár cestujících dorazilo. A jak se tak hlasitě leccos probíralo, kdosi vyřkl větu, že zemřela Laďka Kozderková.

Všichni jsme tu jen na nějakou dobu. Máme svůj čas vypůjčený od života a naším cílem je naplnit ho co nejlépe. Jsme uspěchaní. Ve snaze o co nejkvalitnější prožití toho svého času se honíme za zážitky tak rychle, že si je ani nestačíme vychutnat.

Tak jak jsem slíbila, pokračuju v kronice šumavských mordů… Zatímco v případě Emílie, o které jsem vám psala včera, by se dalo ještě snad polemizovat o určité shovívavosti, u dalších vražd převažovala ziskuchtivost a nebývalá krutost. Tak tomu bylo i u vražd v Rajském mlýně u Čachrova r. 1925 a pak i té v Horní Světlé, která se stala v r. 1962.