O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
Napište nám |
Poradna Kudlanky |
Právní poradna |
Související články
Přihlášení
Anketa
ŽONGLOVÁNÍ S OHNĚM |
Pondělí, 09 listopad 2009 | ||||||
Strana 2 z 2
Jak to může být ten samý medvěd, ten který zranil Brookse a kterého jsem viděla znovu a znovu? Ale ano, je to on. Nikdy jsem neslyšela o medvědovi se žlutým pruhem na zádech... "Zjisti, proč medvěd útočí," radila mi kdysi Becky. "A to ti dá odpověď na otázku, jak se chovat. Je to defenzivní nebo ofenzivní útok?"
Cosi rychle říkám, slova ze mne letí jako vítr z vrcholku hor. Propadám panice. Medvědovy oči, jeho horký dech, sníh, který křupe pod jeho tlapami. Blíží se k nám pomalu, jeho hlava se kývá ze strany na stranu. Moje oči bloudí od jeho tlamy k jeho drápům a zase zpět. Tohle je čas utíkat, kdybych jen mohla. Ale cítím se jako ve zlém snu, nohy mě neposlouchají.
"Stůj medvěde!" Říkám to nahlas a zřetelně. Brooks temné vrčí. "Stůj!" poroučím.
Medvěd se ale pomalu blíží, s předními tlapami mírně prohnutými směrem ven. Namířím pušku. Zhluboka se nadechuji, aby se mi netřásly ruce. Můžu se ho pokusit zastrašit výstřelem. Ale jen jednou, pak už to musí být naostro... Výstřel se hlasitě rozléhá v chladném podzimním vzduchu.
Ale medvěd neutíká.
"Táhni", zakřičím. Hlas se mi zda být silný jako výstřel. "Mami," přeju si úpěnlivě, "prosím, ukaž se, teď hned, buď tady se mnou..."
Medvěd ohrne své černé pysky. Stojí na zadních nohou a čenichá. (Za takovou neobvyklou kožešinu by byla spousta peněz. Nikdo mi nemůže vyčítat, když ho zastřelím. To si zdůvodním - medvěd nás pronásledoval. Poranil mého psa. Nespala jsem kvůli němu...) Najednou je všechno úplně jasné.
Les kolem mě je úplně tichý. Střílím.
Střílím ale do země, přímo před medvědovy masivní tlapy. Do vzduchu vyletí obláček sněhu. Já opírám pušku o kmen stromu a vytahuji z kapsy bundy spray na medvědy. Vytrhuji pojistku a tentokrát jdu proti medvědovi já. Ne, už neustoupím. S ustupováním jsem skončila.
"Zůstaň, Brooksi!"
Medvěd stále stojí na zadních a pozoruje mne. "Dost medvěde," říkám mu silným hlasem. A jdu o další krok vpřed.
Nikdy jsem necítila takovou sílu, takový mír v duši. Proč jsem se vlastně bála? Kdo z nás má lepší obranu? To není medvěd, kdo má pušku a pepřový spray. On má jen zuby, drápy a obrovskou touhu se ještě před zimním spánkem nažrat. Ale já mám také obrovskou touhu - chci žít svůj život.
Jdu pomalu vpřed, červený spray v natažené ruce. A mám také zraněného Brookse. Tentokrát ho ale ochráním. Tisknu ventil a capsicum stříká do medvědích oči a nosních dírek. Zachroptí a trhne hlavou, padaje na zem. Téměř bez dechu opatrně ustupuji.. V téhle chvíli opravdu žiji. Možná nebudu žít zítra, ale už mi na tom nezáleží... Je krásný podzimní den a čerstvý sníh se třpytí na slunci.
Medvěd si zuřivě protírá oči předními tlapami. Jeho drápy jako nože byly připravené řezat a trhat mou kůži. Další dávka spraye a medvěd s psím kňučením se obrací na útěk. Skáču zpět ke své pušce, rychle nabíjím a ještě jednou střílím. Přímo za medvěda, jehož žlutý pruh na zádech mi naposledy zazářil v paprscích slunce.
"Zatraceně, je to tvoje vina, jestli tě to bolí, medvěde. Měl jsi nás nechat na pokoji!". No, medvěd bude v pořádku. A my taky.
Brooks se ke mě celou cestu zpátky ke srubu nervózně tiskl. A já se najednou nemůžu přestat nahlas smát...
Mikin
|
< Předch. | Další > |
---|