Chladné jarní ráno-ulicemi jezdí tramvaje, ozývá se hukot aut, lidé spěchají za svými povinnostmi. I já spěchám osamělou postranní ulicí a ticho rozráží klapot podpatků mých bot. V jednu chvíli však škobrtnu a podpatek uvízne ve škvíře mezi dlažebními kostkami. Zklamaně vyndám poničenou botu ze škvíry a pomalu usedám na blízkou lavičku, abych opravila dílo zkázy.
![](http://obrazky.kudlanka.cz/stpan.jpg)
A v tu chvíli se odkudsi z ulice vynoří starší bělovlasý pán s pejskem a nabízí mi svou pomoc. Usedá ke mně na lavičku a v jeho očích vidím zvláštní laskavý výraz. Pohlédnu mu do tváře a slyším: ,,Připomínáte mi někoho velmi blízkého a milého. Kdyby tak tady ta dlažební kostička mohla vyprávět." Napjatě pobídnu pána, aby mi řekl více. A pán se zasní a tiše vysloví: "Tak povídej kostičko, povídej." Přesně na tomto místě stála kdysi stará trafika a on, tehdy mladý student, zde potkal dívku s vlasy až po pás. Nesměle ji oslovil a ona stejně nesměle odpověděla. Začali se scházet. Zuřila válka, ale oni ji nevnímali, žili jen pro svou lásku. První polibky, první něžná objetí, první kytička sněženek. V létě si vyjeli na venkov a tam, uprostřed čarokrásné přírody, na úpatí skály, se ona z dívky stala ženou. Po válce se sešli opět zde u trafiky a při svitu staré pouliční lampy ji požádal o ruku. Byla šťastná, přešťastná a on cítil, že je tou pravou na celý život. Vzali se, přišlI na svět synové. Žili skromně, ale šťastně. Přišel únor, padesátá léta a jeho zavřeli do kriminálu. Těžká doba... Večer před spaním často myslel na ni, na syny, jak rád by je byl objal, políbil. Přicházely dopisy plné lásky, vzájemné podpory od ní, od jeho Marie. Čerpal z nich neskutečnou sílu vydržet, nepodlehnout pocitům marnosti, sklíčenosti. Po propuštění z kriminálu se opět prošli těmito klidnými uličkami, zavzpomínali na vše krásné, co je kdysi svedlo dohromady. Léta běžela, synové vyrostli a pak přišla rána. Jeho žena Marie těžce onemocněla. Sedával u jejího lůžka, hladil ji po vlasech, které kdysi voněly po heřmánku. I teď byla krásná, byť v hlubokých očích se odrážela bolest. Milovala svého Jiřího do poslední minuty jejího života. Čas plynul, synové se oženili, založili rodiny a on zůstal sám. Trafiku dávno zbořili, jemu zůstaly krásné vzpomínky, fotky vnoučat na nočním stolku. Nezatrpkl, každé ráno chodí na procházky se svým pejskem, poklábosit s lidmi. A tady pán ukončí své vyprávění, otře si zvlhlé oči a usměje se na mě. A já trochu dojatá se loučím a spěchám vstříc svým denním povinnostem. MIA
|