|
 Ani se mi nechce věřit, že už devatenáctým rokem mám doma - ukrytý a chráněný jako poklad - útlý svazek, který kdysi pro Mladý svět sepsal Petr Hora. Jeho vyznání nejkouzelnějším svátkům v roce je tak nádherné a inspirativní, že bych se s vámi o ně chtěla podělit. Nevím, kdo z vás mladých ho četl a tím méně, kdo z pamětníků ho doma ještě má...
Stojíme na břehu noci.
Pořád ještě stoupá - je jako voda.
Udělejte si honem znamínko, kam až dosáhla.
Za chviličku stoupat přestane. Vylita z břehů
začne se zas vracet do původního koryta.
A my budem vítat návrat dne. Návrat slunce,
životadárného tepla, vlídnějšího času.
Je před námi dvanáctidenní bujaré vítání slunovratu.
Prožijeme tradiční „dvanáctnoce". Čili „dvánnoce" našich
pohanských předků. Nějaký jejich křesťanský potomek - nevím,
který a kdy - maličko pojmenování pozměnil,
a vzniklo půvabné české slovo „vánoce".
Vložil do toho slova vše, co je na světě dobré,
přívětivé a krásné.
(Jiní tvrdí, že „vánoce: vznikly z německého „Weihnachten",
ale o to nejde...)
Stojíme na břehu noci, hluboké a tajemné.
Vzhlížíme k nebi. Je poseto třpytivým stříbrem hvězd.
Rozhlížíš se po matičce zemi, a všude kol kolem
světýlka lidských příbytků.
Nastávají vánoce. Každý z nás
je najednou víc doma než jindy.
Uprostřed nejdelší noci směřují
naše loďky k přístavu.
Volíme útočiště.
Tělem i duší se vracíme do míst,
kam patříme. Domů...
Vítejte! Dobrý večer!
Ale než k té tajemné noci dojde, čeká nás ještě pár dnů do konce adventu. Adventus... asi víte, že v latině znamená příchod, a my, stejně jako naši dědové a babičky, očekáváme příchod Ježíška, a s radostí přivítáme slunovrat. Vzpomínám, že coby dítko školou povinné jsem záviděla spolužačce s příbuznými ve Švýcarsku její adventní kalendář. I když ten první vyrobil už v roce 1908 v Mnichově Gerhart Lang, v našich krajích nebyl dlouho běžným zbožím a tak si ho užily až moje děti.
Sebekriticky přiznávám, že kolikrát i na nějaké to okýnko zapomněly a já utíkající čas hlídala za ně. Ten úplně první byl sice „jen" vystřihovací, ale jeho tradice (doplněná čokoládou v každém z okýnek) letos slaví první a určitě ne poslední stovku!
Jestlipak také víte, že svíčky na adventním věnci mají správně být fialové? Fialová je v liturgii barva pro soubor bohoslužebných úkonů a obřadů adventního času. Ale jedna - nebo všechny - svíčky mohou být i růžové. To je zase barva kněžských rouch, která se oblékají při mši na třetí neděli adventní. Pochopitelně, že pokud je jediná růžová mezi fialovými, její zapálení připadá právě na první neděli.
Tak až si večer doma znovu zapálíte ony svíčky na adventním věnci, nechte (aspoň na chvilku) odplynout všední starosti...
Pavla*
|
