Teďka už stojím v Ústeckém depu na stání v rotundě a čekám, co bude dále. Vzpomínám, co se dneska stalo, a je mi z toho poněkud úzko, ale na druhou stranu to, že tu stojím, je dobré znamení. „Vyvazovací Éčko“, kterého jsem se vždycky trošku bála, mi teď připadá jako brnkačka a docela se těším. Podivné...

     Ještě včera jsem měla z této procedury nepříjemný pocit, dneska je to jiné. Ale -  hezky od začátku, abych vám všechno vysvětlila...

     Včera jsem stála v depu a čekala na svého kolegu ve službě. Měla jsem jet na vlaku 6401 do Lysé nad Labem. Normální první ranní osobní vlak. Jezdím tam také už dlouho a trať znám dobře, i když tu z Roudnice do Děčína znám lépe. Tak si tak stojím, čekám a lelkuju a najednou vidím, jak přichází lehce shrbená postava. Šla pomalu a šouravě, blížila se ke mně zepředu a i když bylo dobře vidět, tak se tak nějak ztrácela v mlze, která najednou kolem padla. Kolem je vidět a slyšet sršení vysokého napětí. A také cítit ozón. Záhadná postava...

     Zastavila se přede mnou - asi na vzdálenost dvaceti metrů - a zůstala stát. To už jsem bedlivě koukala, kdo či co to je a co po mně asi tak chce. Postava stála a nic neříkala, nic nedělala, jen stála. Pak si sundala kápi z hlavy a já viděla, kdo to přišel. Celý svůj život se tohoto okamžiku obávám a najednou je tu. Tlumiče pérování povolily, péra také a já dosedla celou vahou na dorazy. Až to žuchlo...

     Byl to Svatý.

     Nic neříkal, jen se na mně koukal a z očí mu sršely jiskry směrem k mému háku. To už jsem se fakt bála. Ani jsem nedutala napětím a strachem. Jen na něj koukala a cítila divnou kombinaci strachu, klidu a vyrovnání a smíření s osudem.

     On se otočil, zahalil kápí a udělal krok pryč. Načež se rozpadl v obrovské ohnivé kouli jisker a ohně a ještě něčeho, co jsem nemohla poznat... Co jsem ale bezpečně poznala, byl obraz, do kterého se koule ohně na několik okamžiků zformovala – přejezd se závorami, jedoucí cisterna, lidi, blikání majáků, veliká bolest …

     Zarachotily klíče od dveří a já cítila, jak mi kolega odemyká stanoviště. Nastoupil, pozdravil, zapl baterie, nahodil hlavní vypínač a dal sběračům pokyn ke zvednutí. Ty ochotně vykonaly co měly, načež ještě dal pokyn motorgenerátoru a ten se bez remcání rozběhnul. V zápětí se rozběhly kompresory a začaly doplňovat vzduch do jímek. Pak ještě povolil ruční brzdu a vzal sluchátko rádia a ozval se vrchnímu depa, že můžeme za několik minutek odjet.