Byl také nějaký zachmuřený a evidentně měl divnou náladu. Nezdálo se mi to moc, ale co mám dělat, dnešní směnu pojedeme spolu. Mezi tím kompresory doplnily vzduch do jímek, rozvaděče doplnily vzduch v brzdových válcích a já byla připravena k vyjetí. Ještě jsem se opatrně zvedla z dorazů, aby si toho nevšiml a nic neříkal. Potom přišel posunovač postavit posunovou cestu a doprovodit nás na výjezdovou kolej a podle jeho zvyku nám ještě zamávat. Pozdravil se se strojvedoucím a ten temným hlasem pravil:

     „Viděl jsem dneska Starého Kirchhoffa, ani se mi nikam nechce“.

     „Tak to není dobré, jak se Starý objeví, nevěští to nic dobrého, dejte na sebe pozor, oba.“

     „Neboj, to vím také. Vždycky jsem tuhle legendu bral s odstupem, ale dneska jsem ho fakt viděl na vlastní oči.“

     „To není legenda, to je fakt. Já ho viděl už několikrát a většinou to dopadlo nějak špatně, i když občas je zjevuje jako varování před malérem. Tak zlomte oba vaz!“

     „Dík za uklidnění, tak zatím ahoj.“

     Pak jsem dostala povel k odbrždění soupravy a následně se řídící páka posunula dopředu a já udělala první krok kontrolérem a pak další a další … A už se jelo na Ústecké západní nádraží, vstříc osudu a další jízdě na vlaku 6401. Stála jsem na nádraží asi deset minutek a pak padla čtvrtá hodina a dvacátá čtvrtá minuta. Výpravčí dala souhlas k odjezdu, vlaková četa taká a já zabrala motorama k odjezdu. Čekaly nás stanice Ústí – Střekov, Libochovany, Velké Žernoseky, Litoměřice – Město, Křešice u Litoměřic, Polepy, Hoštka, Štětí, Liběchov, Mělník – Mlazice, Mělník, Malý Újezd, Všetaty, Ovčáry, Dřísy, Stará Boleslav, Otradovice, Lysá nad Labem – Dvorce a Lysá nad Labem.

     Celou cestu jsem byla nějaká nesvá a kolega také. Pořád se mně snažil honit do rychlé jízdy, ale já pořád jela pomalu a rozjížděla jsem se pomalu i přes nastavený nejvyšší rozjezdový proud. Bála jsem se. A bála jsem se moc. Jenže pak mi najednou došlo, že to je možná chyba, že možná nemám jet pomalu a pozdě, ale na čas a rychle. Že to bylo varování před nebezpečím a ne věštba něčeho hnusného co končí někde na šrotišti …

     Tohle mi začalo docházet v Hoštce. Jestli za to mohl ten puch ze Štětí nebo něco jiného, nevím, ale pak jsem prostě zase začala jezdit divoce, až mně kolega krotil, co to šlo. Ale zpoždění se rychle srovnalo a lidé byli spokojení. Jen já měla furt ten divný pocit. Nemohla jsem si vybavit, odkud ten přejezd, co jsem viděla při rozpadu Svatého, viděla. Byl mi povědomý, ale kde jenom je ???

     Nevím. Projela jsem Otradovice a Dvorce a už jsem se začínala těšit, že tato jízda byla v pohodě a že se mi to možná jen všechno zdálo v mých bláznivých snech a že se nic špatného nestane. Trošku se mi ulevilo, ale ne zase tak moc.