Když se jednou zamiluju, je to napořád a nedokáže mě odradit vůbec nic. Ani hulvátské chování, promiskuitní povaha, zdemolovaný hotelový pokoj, hrátky s měkkými či tvrdými drogami, prostě nic. Zkrátka a dobře, pokud mi můj vyvolený padne do noty, máme to spolu sečtené až do smrti. O tom jsem přesvědčená...
Je to už pěkných pár let, co jsem beznadějně propadla Marku Knopflerovi. Učaroval mi jeho hlas, jeho tvář, ale hlavně a především mi učaroval jeho mozek. Ano, v tomto případě vřele souhlasím se rčením, že na muži je nejvíc sexy jeho mozek, protože jenom mozek geniální, citlivý, romantický a bůhví ještě jaký dokáže stvořit takové pecky jako je třeba rockový opus „Telegraph Road" nebo mou nejzamilovanější „Romeo a Juliet"... Zrovna včera jsem si ji pouštěla pořád dokola a znovu jsem se přesvědčila o tom, že taková muzika mi nikdy nezevšední... Knopflerův Romeo je trochu unavený a nejspíš zcela oprávněně vyčítá své Julii (která se v písničce jeví jako lehce vypočítavá mrcha), že se k němu chová jako by byl jen další v řadě a ráda se chlubí těmi dalšími; ale on ji stejně miluje a vzpomíná na to, jaké s ní bylo a co všechno mu slíbila. Smutné... A pak se vyznává ze své velké lásky, že neumí to a ono, ale pro ni by udělal cokoliv a že vlastně neumí nic, jen ji milovat... Knopfler je úžasný vypravěč a i když jeden nemusí rozumět, zaposlouchejte se a třeba se vám objeví Romeo, jak stojí pod balkonem a zpívá tklivou píseň své vyvolené - A ta na něho, jak už to u Julií po několika letech bývá, tak trochu kašle...
Paula
|