O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Související články
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| TAKOVÝ VĚCI SE MUSÍ STÁT ... |
|
|
|
| Čtvrtek, 23 březen 2023 | |||||||
Strana 3 z 3
Trolejbus projíždí čtvrť předválečných rodinných vilek, zahrádky, zaparkovaná auta.
„Hele, a nechceš se jí prostě zeptat, co to veze? Užvaněnej jsi na to dost,“ navrhuje řidič. „Já bych se tu s tebou vlastně neměl vůbec bavit,“ zvedá Olda oči k cedulce, která nabádá cestující, aby za jízdy nemluvili s řidičem. „Já tě stejně prakticky neposlouchám,“ odpovídá řidič. „A na tu ženskou se fakt jdi radši podívat.“ Se vzdalujícím se centrem se snižují domy za okny: nejdřív paneláky, bytovky, pak patrové domy a teď už pomalu vjíždějí mezi starou přízemní zástavbu; ještě před válkou to byla vesnice uprostřed polí. Míjejí pumpu, nápis „STOP CAFE“ Františkovi na chvíli připomene, že měl chuť na kafe. Olda opatrně balancuje v uličce. Než projedou kolem bloku historických statků, je zpátky.
„Člověče, ona usnula. Nebo umřela, těžko říct.“ „Umřela?“ „Můj strejda takhle umřel. Dobíhal autobus a když nastoupil, selhalo mu srdce. Zjistili to ale až na konečný, když strejda ne a ne vystoupit. – Já bych se nedivil, kdyby to s ní seklo, vždyť tahala ty šílený kufry. A jestli do nich ještě musela rozsekat to tělo, to jí taky dalo zabrat...“ Trolejbus brzdí na zastávce na okraji malého náměstíčka, které zeje prázdnotou.
„Jo, a z jednoho toho kufru něco trochu prosakuje,“ dodává Olda. „Ale na tý tmavý podlaze není vidět co.“ „Za chvíli jsme na konečný, tak uvidíme. Kdyžtak zavoláme policii. Takováhle ženská nám těžko někam uteče.“
Míjejí živý plot, za kterým se leskne hladina řeky, několik domů, pak trolejbus zatáčí, po pár metrech mezi rodinnými domky prosvítá žlutá krabice konečné zastávky. Trolejbus zastavuje, mladík s dívkou vystupují, oba pořád sluchátka v uších, paní s kufry nejspíš ani nezaregistrovali. Zato majitelka zavazadel se ze svého místa nezvedá. Než se František vyhrabe z kabiny, sedí už Olda na bobku u kufrů. „Člověče, mně připadá, že to... že to nějak voní.“ František zaklepe dámě v květovaných šatech na rameno. „Paní! Paní, konečná! Vystupujeme!“ Žena sebou trhne, otevře oči a vyděšeně se rozhlíží. „Ježišmarjá!“
„Pomůžu vám s kuframa,“ oznamuje jí Olda a hned jeden tahá ze dveří. Modlí se, aby se neotevřel a nevyvalily se z něj uřezané údy a vnitřnosti. „Co v tom, proboha, máte?“ ptá se jakoby náhodou. „Ále, mladejm se rozbila pračka, tak si u mě nechali vyprat prádlo, já si vyprala taky, i cejchy a záclony, ale ono toho bylo najednou tolik, že to nemám u nás na sídlišti kde pověsit, tak to mokrý prádlo vezu usušit k nim.“ František se neudrží a rozesměje se. Tak proto z těch kufrů něco teklo, proto voněly. Mokrý prádlo.
„Akorát jak jsem teď zaspala a přejela, tak jestli byste mi to nepomoh’ vzít o zastávku zpátky. Oni už tam na mě čekají, víte?“ Ani ji nenapadne, aby Oldovi s kufry pomohla.
Ostré slunce je to tam, v prachu chodníku tmavnou první kapky deště. František odemyká dveře zastávky, loučí se s kamarádem, už se těší na kafe. Na stole stojí rychlovarná konvice a pár špinavých hrnků, ale kafe nikde. Šacuje zásuvky, všechny kouty místnosti, nic. Nahlédne skrz zaprášené okno: hubený mužík na chodníku urputně zápasí s olbřímími kufry, jeho obézní společnice se kachním krokem kolébá za ním. Ušli sotva pár metrů. Něco takovýho fakt nevymyslíš. To se prostě musí stát.
František koukne na hodinky: třináct minut do odjezdu. Tak aspoň to cigáro.
(věnováno tátovi, který viděl muže s kufry plnými jablek a který kdysi tahal po Praze tlusté dámě kufry s mokrým prádlem, a dědovi, který jednoho dne usnul v českobudějovické lince č. 3 a už se nikdy neprobudil)
Jan FLAŠKA
|
|||||||
| < Předch. | Další > |
|---|
