František mlčí, přemýšlí, jestli si nemá dát rádio víc nahlas, aby nemusel Oldu poslouchat.

„No a on měl v tom bytě i kancelář, takže tam byl prakticky furt. Spočítal jsem, že za tu dobu slyšel to ‚Thákurova‘ asi třistatisíckrát.“

Před trolejbusem se motá cyklista, František tak tak stačí zabrzdit. Paní se štaflemi nadává, ale balanc naštěstí udrží.

„Dodneška prej ten kamarád netuší, kdo to ten Thákura byl,“ jede si Olda svou, ale když se nedočká reakce, pohrouží se do vlastních myšlenek.

Jedou v tichu, jen bzučení motoru, cvakání sběračů na trolejích, cvrlikání výstražného signálu, syčení dveří. V trolejbuse se sem tam někdo vystřídá, ale i tak je na zastávkách podivně prázdno. Z chodníků se zdvihá prach. A k tomu to temně ocelové nebe a ostré, nízké světlo, co píchá do očí.

„Hele,“ prolamuje mlčení Olda, zatímco František svítícími tlačítky mechanicky obsluhuje dveře. „Ta ženská nebude mít v těch kufrech brambory. Kdo by tahal do trolejbusu špinavý brambory v kufrech?“ Opatrně se dívá, jestli je květovaná paní nemůže slyšet, ale ta sedí až vzadu, ruce v klíně, zády k nim, hlavu svěšenou na mohutné hrudi.

„Lidi sem tahají kdeco. Občas je s tím vyhazuju,“ krčí řidič rameny. „A nemá v tom třeba kompoty? Nebo nádobí?“

„To těžko, nic v tom necinkalo, nechrastilo...“

Přemýšlejí, každý za sebe. Za okny se míhají světlem ostře vyřezané kulisy města, obchodní centrum, auta podél chodníků. Na nádraží přistupuje mladík s dívkou, oba sluchátka v uších, obličeje zabořené do displejů svých telefonů.

„Knížky! Určitě veze knížky,“ napadá řidiče, když míjejí výlohu malého knihkupectví.

„To je možný,“ přitakává Olda. „Jenže zas – proč by se tahala se šedesáti kilama knížek sama takhle přes město? S knížkama by přece nespěchala, to by si počkala na odvoz...“

„Šedesáti kilama?“

„No, každej z těch kufrů měl určitě přes třicet kilo, dohromady musely vážit jako dospělej člověk.“

„Počkej,“ lekne se František, až mu cukne noha na plynu a trolejbusem to škubne, „takže v nich klidně může mít i... člověka?“

„Já bych se ani nedivil,“ krčí Olda rameny. „Představ si to: už dlouho ji štve manžel, jednoho dne jí dojde trpělivost a v afektu ho ubodá. S nožem to umí, pracuje na jatkách nebo ve školní jídelně, a není problém pro ni milýho chlapíka rozřezat do dvou kufrů, který teď jede zahodit někam za město, daleko od místa činu.“

„Zase si vymejšlíš.“

„Já si nikdy nic nevymejšlím,“ brání se Olda. „Takový věci se dějou.“