František přibržďuje a otevírá dveře, co kdyby někdo dobíhal. Opírá se o volant a dívá se ven. Víkend, mrtvé dubnové odpoledne. Na silnici před trolejbusem se něco zaleskne, igelit, kus plastu, něco takového. Trolejbus se rozjíždí a plast zachrastí pod koly.

Na další zastávce nastupuje pár lidí. Ze předních dveří se ozve známý hlas: „Nazdar, Františku!“

„No ahoj, Oldo,“ zahlaholí podsaditý muž zpoza volantu. „Zase až na konečnou?“

Subtilní mužík ve staré sportovní bundě přikyvuje.

Vedle řidiče vypadá jako Laurel vedle Hardyho. Bzučák nade dveřmi, zasyčení, trolejbus se rozjíždí.

Na další zastávce přešlapuje mohutná dáma, oblečená do něčeho, co nejvíc ze všeho připomíná vlastnoručně spíchnuté ubrusy se vzorem vlčích máků, vedle ní dva obrovské kufry. Paní se nervózně rozhlíží, jako by někoho hledala. Muži přes čelní sklo sledují, jak s vypětím sil zvedá těžká zavazadla a s urputností tanku si to šine k okraji vozovky.

„Jak se s tím chce dostat dovnitř?“ přemýšlí řidič nahlas.

„Já jí pomůžu,“ navrhuje Olda, „vždyť se sotva vleče.“

Řidič zastavuje, otevírá dveře a v zrcátku pozoruje, jak kamarád zápasí s těžkými kufry. Oba naráz přes schůdek nepřenese, vláčí je dovnitř vozu po jednom. Dáma v ubrusových šatech se mu snaží pomáhat zespodu, vděčně pokyvuje, ale neusmívá se. Ztěžka vyšlápne schůdek a žuchne do sedačky. Trolejbus se rozjíždí.

„Co ta ženská v těch kufrech má, to by mě teda zajímalo,“ otírá si Olda zpocené čelo, když se chodbičkou mezi sedadly vrací zpátky k řidiči. „Jsou těžký jak kráva.“

„Co by v tom tak vezla, takováhle ženská – brambory?“ šklebí se řidič.

„Možná. Když jsem bydlel v Praze, tak jsem jednou stál na zastávce, vedle mě chlápek v lakýrkách a obleku a hlavně se dvěma kuframa, byly teda menší než tyhle. Pršelo a na silnici byla louže jak bazén, takže ji řidič autobusu objížděl, aby nepocákal lidi na zastávce. Jenže lidi se přes ni museli nějak probrodit, když chtěli do autobusu. Chlápkovi se v lakýrkách do kaluže moc nechtělo, autobus už měl otevřený dveře a čekal, jestli chlápek teda jo nebo ne... A on se najednou rozmyslel, rozběh’ se a i s těma kuframa se parádně odrazil od obrubníku a tu kaluž přeskočil.“

Blíží se čtyřproudá křižovatka, na semaforu naskočí červená, trolejbus brzdí.

„Jenže řidič, jak viděl chlápka nejistě přešlapovat, si nevšim’, že chlápek už skočil, takže mezitím zavřel dveře, chlápek i s kuframa se o ně rozplácnul a kecnul si na zadek do tý obrovský louže. A jak v ní tak sedí, v každý ruce pořád ještě kufr, tak se ty kufry otevřou a na hladinu se všude kolem něj rozkutálejí krásný červený jablíčka...“

„Já tě pořád podezírám, že si všechny ty historky vymejšlíš,“ vrtí hlavou řidič. Olda je jeden z těch, co v sobě nosí historii světa, roztříštěnou do nesouvisejících historek.

„Zkoušels někdy něco takovýho vymyslet?“

Řidič vrtí hlavou.

„A víš proč? Protože je nevymyslíš! Ty se prostě musí stát.“

„Spíš mi vysvětli, jak se ta ženská s kuframa dostala až na tu zastávku, vždyť sotva lezla.“

„Třeba bydlí v přízemí někde u zastávky. Chvíli jí to trvalo, ale neměla to zas tak daleko, aby to nezvládla, každejch pár kroků si odpočinula...“ uvažuje Olda, zatímco se uprostřed vozu snaží nějaká paní vmanipulovat dovnitř vysoké štafle. „Já měl kamaráda, co si kdysi našel byt v přízemí hnedka na zastávce. Lacinej, a prej to aspoň nebude mít daleko na autobus, pochvaloval si. Jenže! Každejch pět minut musel poslouchat brždění autobusu, dveře, hlas, co zevnitř zahlásí ‚Thákurova‘, bzučák, dveře se zavřou, odjezd. A za pět minut znova. Příjezd, dveře, Thákurova, bzučák, dveře, odjezd. Den co den. Pět let.“