 Když jsem rok nechodila do práce, protože nemoc, začala jsem ze zoufalství běhat. Nesnáším běhání po nerovným terénu, tak jsem běhala po málo frekventovaný silnici. Měla jsem přesně podle stromů přehled, jak se zlepšuju. Po 14 dnech jsem se dostala v kuse do zatáčky. Po měsíci jsem doběhla do sousední vesnice. Jakmile jsem začala zas chodit do práce a přidala se ke mně Fanča, s běháním byl konec. Nahradily ho couravý procházky s lovením, žraním hoven a zdlouhavým čenicháním čehokoli, kdekoli, pořád. Poďužtyjooo... Jenže - protože Fanča už je měsíc ve stavu nemocných s nožkou, mám i já po procházkách, bo mě nechce pouštět a vždycky pozná, že jdu pryč a bez ní!!! a celou dobu pak doma veje.
Děsný. Fanča je
samolepící pes. Přilepila se na mě a toleruje mi jen nerada odchody do
zaměstnání, jinak nic. Buď jdu s tebou, nebo se zhroutím. Mrk, mrk. Písk.
Uuuuiii.
Jenže já už lezu doma po zdi.
Potřebuju pohyb a dlouhý procházky mi fakt chybí. Jak si jednou zvyknete, že
jdete v každým počasí, v nemoci i ve zdraví, furt prostě, tak to za nějakou
dobu začnete taky potřebovat. Čili jsem se rozhodla, že zas budu chodit běhat,
protože to je relativně krátká doba. Vejde se to do čtyřiceti minut a to je pro
Fanču i pro mě relativně krátký utrpení. A já se připravila na utrpení. Rok
jsem ani nepopoběhla. Tramvaje ani metro zásadně nedobíhám. Neexistuje. Nejsem Pražák. Jede jim něco každý tři minuty, ale prostě musí dramaticky dobíhat a
strkat ramena do zavírajících se dveří narvanýho metra. Tak to nedělám. Mně
jede autobus každou hodinu, takže prostě chodím včas a hotovo. My venkovani
jsme zvyklí chodit včas, plánovat a vypadat elegantně, protože jedeme do města.
Dobíhání čehokoli v úzký sukni je fakt trapný.
No, ale proč to píšu. Normálně jsem
dneska po roce doběhla do sousední vesnice. Úplně v pohodě. Žádný píchání v
boku. Nic. Ani jsem se moc nezapotila. Díky, tělo, že si pamatuješ. Tělo si
pamatuje všechno. Bohužel i ty hnusný věci.
Třeba jsem tak mezi kamarádkama
nedávno zjistila, že doma svým manželům poskytují sex, i když samy sex
nechtějí. Některé u toho i brečí, jiné brečí potom. A to celé dlouhé roky.
Snažila jsem se z nich dostat ten důvod. Proč? Nejčastější odpověď je, aby byl
doma klid. Aha. A co se stane, když sex nebude? No, bude nepohoda, nervozita,
křičení, bodání nožem do dveří. Ta poslední vzpomínka je moje. Když jsem takhle
jednou nechtěla, chlopek vstal, vzal nůž a začal s ním zuřivě bodat do dveří.
Někudy to ven muselo, no.
Taky jsem v životě měla sex, i když
jsem ho nechtěla. Mockrát. S chlapem, kterýho jsem obvykle měla ráda. Nešlo mi
dohlavy jak do toho vůbec může jít, když ví, že já nechci. Jak je to teda s tou
láskou? Jak jde tohle dohromady? Dneska už vím. Nejde. Láska není v takovém
činu přítomna. Když si na to dneska vzpomenu, zvedá se mi žaludek. Tělo si
pamatuje. Už si to nikdy neudělám. Už nikdy nenechám nikoho, aby s mým tělem
nakládal dle svých potřeb.
Tělo si pamatuje, co mu uděláte.
Co
kde zbrousíte a ustřihnete, přiříznete, ohnete, aby se lépe hodilo pro jiné
lidi.
Nikdy vám to neodpustí. Nikdy. Už
navždycky růstane ranka, která bude občas krvácet a bolet při změně počasí. 
Nedělejte to. Nenechte si
zastřihávat křídla. Brousit drápky. Nenechte se nikdy vmanipulovat do věcí,
který nechcete jen proto, aby byl klid.
S každým takovým ústupkem se vzdáváte
kousku sebe sama. Kousíčku toho pevnýho místečka ve středu těla, kterému se
říká sebe-vědomí.
Sebe-hodnota.
Jediný, co v tu chvíli máte je
totiž sebe-klam. Že to děláte pro něj. Pro lásku. Pro klid. A že to chvíli
přece vydržíte.
Ty chvíle, ale budou uložený ve vás do konce vašeho života. I
potom, co ten člověk bude dávno pryč. A budou vždycky připravený se objevit,
když budete chtít začít s někým jiným, jinak.
Už to budete umět.
Zavřít ty oči.
Pro lásku... pro...
NEOHROŽENÁ
ŽENA
|
