Dnes vám, drazí přátelé, otvíráme knihu jednoho našeho dlouholetého kamaráda, kterého mnozí z vás také znají - Romana Borkovce. Budete si ji v následujících dnech číst na pokračování - berte to jako takový hezký - už předvánoční - dárek. Je to záležitost "vztahová", tedy o tom nejběžnějším trápení, jaké se málokomu z nás vyhne. (Má mě rád/a? Je mi věrná? Nezahýbá mi? Mám s ním být? Co mám teď dělat...) Inu, nechte se překvapit...

I.

Odcházím od rozvodového soudu a v hlavě se mi honí milión věcí. Ať už je to dnes jakkoliv, nezbavím se pocitu, že stačilo velmi málo, abychom se přesně tomuhle vyhnuli. Docela by mě zajímalo, kolik lidí má tenhle pocit, když svůj vztah dovedou až sem.

"Čau Jirko, co děláš zrovna v tuhle dobu tady na soudu? Snad nemáš nějaké podnikatelské trable?" Kamarád, soudce Nováček, jeden z mála, co se do téhle funkce plynule nepřenes ještě z dob souzení emigrantů a různých podvratných živlů.

"Kdepak .. mám za sebou rozvod."

"Ježíš. Zrovna vy dva? Kdy jsme to u vás naposled byli?

"To už bude nejmíň tři roky, Karle. Ono to docela letí."

Karel zasmušile pokýval hlavou, ostatně nebyl jediný, koho tahle věc překvapila. Musím přiznat, že já byl před nedávnem překvapen víc. Naštěstí Karel neměl víc času než na příslib posezení u dobrého pití a pozdrav pro .. mno, vlastně už pro nikoho.

Reminiscence

Potkali jsme se před haldou let na škole. Bylo to v květnu, a aniž by to tenhle měsíc lásky zavinil, dohodli jsme se hned první večer, že bychom se mohli vzít. Já vím, že to není standardní postup, ale prostě to tak dopadlo. Když k tomu dodám, že jsme se opravdu brali po deseti dnech, kdy jsme se měli možnost vidět, budu působit asi nevěrohodně.

Jenže - život si to někdy uplácá sám, a jsou to leckdy příběhy neuvěřitelnější, než jakákoliv telenovela. Bylo to pár let před slavnou něžnou a spousta toho, co bude následovat, by nás tehdy nenapadla. Než tyhle roky přešly, stihli jsme dva kluky, bydlení a pro oba solidní práci. Vlastně, když to tak beru zpětně, to, co nás v budoucnu rozdělilo, bylo možná právě to životní tempo.

Teď mířím k autu a odjíždím na druhý konec republiky, protože tady už nemám co dělat. Válčit se dá tam, kde je bojiště a protivník, ale to tady už skutečně není. Naštěstí. To, co bylo doteď, mě stálo všechno. Jako Napoleon jsem prostě neobstál.