II.

"Tos opravdu musel zabalit firmu? Je to škoda po takových letech", prohodil Standa, když už jsme probrali všechno od nových filmů až po staré zážitky.

"Stando... nechtěl jsem to. Ale co máš sakra dělat, když je firma rodinná a rodina je v háji. Nemáš představu, jak moc jsem tohle nechtěl. Jenže když nefungujou ani základní termíny, dohody... co ti mám povídat."

"Třeba se to časem nějak urovná, Jirko", usmála se na mne Simona a odskočila si pouklízet děti. Chtěl jsem využít situace a poděkovat Standovi za to, co pro mne dělají, ale nějak mi to nešlo poskládat do vět.

"Jirko.." začal Standa místo mě, "pamatuješ, když jsme spolu kdysi začínali ... bylo to v době po mém rozvodu. Tenkrát jsi byl jedinej člověk, co mi opravdu pomoh."

Chvíli jsem přemýšlel, ale jediné, co mě napadlo, byla vzpomínka na patnáct let vzdálený večer, kdy jsem Standu opil natolik, že si znehodnotil nový koberec.

"Byly chvíle, kdy jsem měl chuť se na všechno vykašlat, ale s tebou to nešlo. Pamatuješ, cos mi tenkrát řekl?"

To nebyla jednoduchá otázka. Řekl jsem mu toho spoustu, ale že by v tom někdy bylo něco, co by mu opravdu pomohlo?

"Nevím, už je to všechno hodně daleko."

"Jednou se třeba stane, že v téhle situaci budu já, a už jen proto, že mi to pak vrátíš, se do tý doby dej do pořádku", usmál se Standa.

Aha... někdy člověka podrží fakt zajímavý věci. A to je jeho Simča psychiatryně - říct o ní, že je psychiatr, prostě nejde, je to krásná ženská a maskulinum by jí v podstatě urazilo. Vynadala mi asi měsíc po tom, co to všechno vyvrcholilo, já měl deset kilo dole a vůbec nemohl spát, proč jsem za ní nešel rovnou. Jenže ty její prášky a terapie... nevěřím na to. Podstatně víc mi pomohla o pár týdnů svým božským receptem na pečený guláš. Nazvala ho Pečenost dr. Pusenského a chutnala mně i Myšce, mé dceři, skvěle.

Najezdil jsem za svůj život statisíce kilometrů. Nejen pracovně, za klienty, ale i soukromě, bavilo mě sednout do auta a vyrazit. Jenže - dnes si s sebou vezu únavu snad za pět let zpátky. Nekonečné kilometry se protáčejí na tachometru a vypadá to, že snad ani nedojedu. Řidiče, co sednou za volant v tomhle stavu, bych na silnici radši nepotkal.

V rádiu vypráví Jirka Kolbaba o tom, jak se nějací ostrované brání tomu, aby cizinci přespávali na jejich ostrově přes noc ... aby náhodou nebyli rozmnoženi cizím vlivem ...

Uvažuju... uvažuju... a nejednou se probudím na levé straně silnice a v poslední chvíli strhávám řízení zpět.

Tohle tedy nebyl mikrospánek ani náhodou, tohle byl úplně regulérní šlofík. Ufff.

Kousek za Prahou mě staví silniční kontrola, ještě toho trochu. Mám bloklej zámek od kufru, levý okýnko mi samo o sobě nedrží, čili mu pomáhají nůžky a zadní červené se ne a ne rozsvítit.

"Silniční kontrola, vaše doklady, pane řidiči."

A co je ještě horší, ta kontrola je velmi půvabná. A to bohužel nikdy není dobrý signál. Snad ty dámy mají pocit, že si z nich implicitně děláme srandu, ale to opravdu ode mne nehrozí a už vůbec ne teď. "Viděl jste omezení rychlosti?"

"Myslíte tu osmdesátku kousek za motorestem..."

"Takže jste ji viděl. Proč jste ji neuposlechl?"

"Omlouvám se, myslel jsem na něco jiného", zkouším to zkroušeně a obratem dodávám, "mám rodinné problémy a musím být co nejdříve v nemocnici."

"To mě sice mrzí, ale vás neomlouvá."

Snad se mi to nezdá, ale začala vypadat přece jen smířlivěji.

"Bude to za dva tisíce a dva body."

Najednou mi byly ukradený nejen body, ale i ona. Podíval jsem se na ní jako druhý největší zločinec světa a říkám:

"A to kdybyste věděla, že mi nefunguje světlo, okýnko mi drží nůžky a do kufru lezu vnitřkem, tak mě rovnou zavřete..."

Vrátila mi doklady a řekla: "Vidím, že to fakt nemáte jednoduchý. Jste ochoten zaplatit na místě? Ty body vám nechám."

Nevěřil jsem svým uším, ale zaplatil a vyrazil dál.

Snad je tohle všechno přece jen příslib, že to nějak půjde. Líp než s tebou, Mileno..

Reminiscence

Kluci se nám narodili první dva roky po svatbě, měli mezi sebou třináct měsíců a aspoň pár let byli jako podle kopírky. Oba stihli ještě rok dva socialismu, ale myslím, že to na nich nenechalo žádný podstatný vliv. Petr byl starší a legrace s ním byla snad od narození.

Jednou, muselo to být ještě těsně před narozením Pavlíka, si moje paní odskočila a požádala mě, abych ho ohlídal na nočníku, že už určitě bude čůrat. Sotva odešla, povídám Petříkovi - uděláme legraci? Zasvítily mu oči, tušil nějakou vylomeninu a to zbožňoval. Zvedl jsem ho z nočníku, a skoro celý jsem ho naplnil čajem od snídaně. Stačil jsem ho sotva posadit zpátky, když se paní vrátila a hned od dveří volala: "Tak už jsme se vyčůrali???"

Petřík horlivě přikyvoval, patrně už i něco souhlasně drmolil. Ty její oči, když ho z nočníku zvedla, bych vám přál vidět.

Ostatně, z ročního dítěte najít tohle v nočníku, tak mě taky jako první napadne, že se musel protrhnout.