Špína je velmi relativní pojem,
někdo je čistej, i když páchne třeba hnojem.
Někomu nepomůžou mejdla ani louhy,
kam sáhne, všude dělá černý šmouhy.

 Čistej i špinavej se potkáváme denně,
čistej i špinavej si denně ruku podá.
Bojím se špíny, proto žiju v karanténě,
ač spousta pochybností ve mně hlodá.

 Bojím se nákazy, či nechci kazit druhý,
jsem ještě čistej, nebo už mám v duši skládku?
Tak hledím na papír a vztekle lámu tuhy,
nejspíš to vezmu pěkně od začátku.

Člověk se narodí, je voňavej a čistej,
plínky se vyvaří a zbytek spraví olej,
proto je malej člověk sám sebou tak jistej
a velcí, ti si na něj nedovolej'.

Jen trošku vyroste, tak překvapeně zjistí,

že na tom nejhůř budou právě lidé čistí.

Kdekdo je pošpiní a pak si ruce meje

a špína v duši, ta se hravě skreje.

A proto začíná žít podle těchto zásad,

pochopí, kdy je třeba truchlit, a kdy jásat.

A čistou pravdu denně krmí hrstí mouru,

aby se lépe vešla do žentouru.