Alfréd Chlopina netušil, že když zakopával bednu s fotografiemi, někdo ho přec jenom sledoval. Někdo, kdo byl zatím na svobodě – ale komu hrozí trest za vydírání. Damián Petříček.   Říkal si, že pomoct policii nemusí být v jeho situaci na škodu. A tak přišel podat svědectví, že viděl Chlopinu něco zakopávat na zahradě.  Tružanová ihned zmobilizovala všechny síly.

 „Já vám to říkala“, obrátila se vítězoslavně na Sedlinu – „konečně toho grázla dostaneme.“

 Sedlina však její entusiasmus mírnil: „Ještě jsme nepřeskočili. Pokud schoval vražednou zbraň, pak ho máme – ale mohl schovat i něco jinýho.“

 „A co asi? Snad večeři, co mu nechutnala?“, neodpustila si ironii Tružanová.

 Sedlina tedy mlčel.

 Měli s sebou psy – a rázem se Chlopinova zahrada stala předmětem zájmu, který by policistům záviděli mnozí archeologové.

 „Tady něco je“, ozvalo se náhle.

 Zraky všech se upíraly k jakési dřevěné bedně.

  Tružanová téměř nedýchala. Věřila, že tímto je případ konečně vyřešen.

 Odklopila víko – a vzala do ruky fotografie. „Vražedná zbraň sice není“, pronesla poněkud zklamaně – „ale podívejte se na toto“ – a podala Sedlinovi snímek zavražděné Moniky Barešové.

 Chlopina byl znovu zatčen – a opět popíral, že by vraždil.

 „Šel jsem fotit. Kdybych narazil na něco zajímavýho. A ona tam ležela, no.“

 „A to ti, ty parchante, máme věřit?“, neudržela se Tružanová.

 „Věřte si, čemu chcete“, stáhl se do sebe Chlopina.

 „Nemyslím si, že tohle bude jako důkaz stačit“, vyjádřil své pochybnosti Sedlina. „Bude opakovat, že ji našel mrtvou – a pouze ji vyfotil.“

 „Neohlásil trestný čin.“

 „To jistě – ale mezi tím a vraždou je docela rozdíl, že?“, sarkasticky se ušklíbl Sedlina.

 „Vy mu tedy věříte?“

 „Nemyslím si, že je vrahem – to je celé.“

 „Tentokrát ho tu trochu podusíme“, Tružanové zajiskřilo v očích.

 Sedlina jenom pokýval hlavou. „Jo, to můžeme. Tím se asi nic nezkazí.“

 Sedlina s Tružanovou probírali, jak nalíčit na Koňaříka past.

 „Ta Krešatová ho vyláká – a my si musíme určit, kam. Někam, kde se můžeme skrýt v blízkém okolí, abychom mohli včas zasáhnout. Bude třeba vytipovat místo.“

 „V jejím bytě?“

 „Tam to právě nepůjde. Není, kam se schovat. Budeme to muset risknout někde venku.“

 Sedlina si procházel detaily různých míst.

 „Co tohle?“ – ukázal šipkou myši na místo na mapě na monitoru.

 „To je ta stará cihelna?“

 Sedlina přikývl. „Kolem je les a křoviny. Vevnitř se naši lidi můžou rovněž skrýt. Bude mít u sebe vysílačku. Nejlepší bude, když se s ním sejde tady u té polorozpadlé zdi.“ Sedlina našel fotografii zmíněné budovy i zídky v pozadí.

 „Dobře, to by si šlo“, souhlasila Tružanová.

 „Krom toho budu chtít, aby dva naši lidi hlídali okolí jejího bytu – a jeden ji sledoval na každém kroku. Samozřejmě ne okatě. Pokud Koňařík vraždil – a zdá se, že minimálně jednou ano, nezastaví se před ničím. Krešatová ho začne vydírat – domluví si s ním schůzku – ale on možná nebude chtít čekat. Může ji zkusit přepadnout v jejím bytě.“

 Tružanová přikývla.