Něco však ještě bylo třeba dořešit. Stavili se s Peckou v nemocnici za Brožanovou.

Už se ze svého zranění zotavuje. Neměla by mít trvalé následky – tedy fyzické povahy.

 Radima Krnávka již vyslechli. Sdělil jim, že to celé vymyslila Brožanová. Už měli v ruce i její dopis, v němž píše, že má ze svého otce strach – a že si je jistá, že vraždí on. 

 „Nenáviděla ho“, vypovídal se sklopenou hlavou Krnávek.

 „Našla si mě. Spali jsme spolu. Pak mi řekla, že to její otec určitě udělal – jako ty vraždy. Že zabil i mou sestru. A Markéta furt dokola opakovala, že nechce žít. A že když ji zabiju, vysvobodím ji – a jejího otce zatknete. Nebyl jsem ale schopen to udělat. To ona mě chytla za ruku a ten nůž si tam vrazila sama – musíte mi věřit“, rozvzlykal se.

 Když se trochu uklidnil, zeptal se: „Ale jak to, že měla ty vlasy? Nebo ty nepatřily té Barešové?“

 Na tohle se právě potřebovali zeptat Brožanové.

 Markéta Brožanová nezapírala.

 „Jeho, prosím, nestíhejte“, strachovala se Brožanová o Krnávkův osud. „Nedokázal by mě zabít. To byl celé můj plán. Nemám už, pro co žít“ – neřekla to nijak melodramaticky. Spíš rezignovaně, unaveně, jako holý fakt.

 „Ty vlasy byly Moniky Barešové.“

 Přikývla.

 „Jo, našla jsem je v otcových věcech. Nechával si je tam jako nějakou svátost. Nechutné“, ošila se.

 „Vy jste ale věděla, že váš otec není vrah?“

 Jako by otázku neslyšela.

 Po chvíli mlčení vyhrkla: „Pro mě to vrah je. Mě zabil už dávno.“

Sedlinovi jí bylo líto. Mladá holka, kterou ovládají běsi. Nebude to mít v životě lehké.

Bude muset podstoupit psychiatrickou léčbu a nějakou terapii.

Někdy se rodiče na svých dětech umějí sakra podepsat, povzdychl si. Takový už ale tento svět je.

 Vilém Brožan přiznal, že Barešová byla pro něho drogou. „Ty její vlasy – řekl jsem si jí o pramen – a dala mi ho. Byla tak se mnou pořád.“

Nerad to připouštěl, ale byl jí umanutý. 

Pecka Sedlinovi oznámil svůj úmysl od policie nadobro odejít. „Mám nabídku od Hančiny rodiny. Budu dělat v kanclu jedný bezpečnostní agentury. Budou tam větší prachy a víc času.“

 Antonín Sedlina se na Olivera zadíval zvláštním pohledem.

Vzdychl si. „Budeš mi chybět, Olivere – ale co nadělám. Byl jsi dobrej parťák.“

 Oliver se zazubil. „A ty dobrej šéf. Všichni si mysleli, že tu vraždí nějakej sériovej vrah – a ty jsi rozlouskl, že šlo o něco úplně jinýho – a že vrazi byli dva. To prostě klobouk dolů. A moc děkuju, žes mě vždycky podržel.“

 „Hlavně pozor na ženský, Olivere, ty tě jinak zničej.“

 Oliver se smutně usmál. „To je se mnou těžký, mno. Ale tady budu pod dozorem – budu si muset dávat velkýho majzla“, pronesl Oliver zkroušeně.  

 „Co Hanka, jak snáší těhotenství?“

 „Občas vyšiluje – ale jo, dobrý“, máchl rukou Oliver.

 „A zvu tě na rozlučkovej večírek za měsíc.“

 „Rád přijdu“, houkl na Olivera Sedlina.

Myšlenkami ale již byl někde zcela jinde.

Přemítal, kam se tato společnost vůbec může hnout. Oliver poměrně dost pije. A není sám.

Tuhle poslouchal profesora Miovského, jaký že je alkohol v České republice problém. Přímo kolosální.

Závislost lidí na něm je značná – a tito lidé mají děti, chodí volit, jsou držiteli střelných zbraní. Pak je tu drogová závislost – a závislost na lécích, zejména psychofarmakách. Sedlina se neubránil, aby nepomyslil na Markétu Brožanovou.

 Když připočte fakt, že ze škol vycházejí prázdné schránky bez názoru, opět propadá silnému pocitu zmaru s beznadějí.