„Jak jsi věděl, že sledovat zrovna Filipa? A jak to, že i když nemaj lidi, ti na ty sledovačky kývnuli?“, obrátil se Oliver na Antonína Sedlinu.

 „Když jsem viděl u Taťány Ferencové strach, jak jsme odhalovali poměr jejího syna s Monikou Barešovou. Jakmile jsem připustil, že Taťána má motiv, musel jsem se zabývat okolností, že má komplice. Vlastně pak už dávalo smysl jediné řešení. Došlo mi, že zřejmě ve vězení navázala s Filipem Klecírkem poměr. Nějak ho přesvědčila, ať jí prozradí, kam schoval vražednou zbraň a pramen vlasů Krnávkové – a že ho dostane ven. To ona zabila Buřínskou. Prostě si vytipovala náhodnou oběť – aby Moniku už mohl zabít znovu Filip. Bylo to jednoduché – a přímo ďábelské.

 Vzpomněl jsem si, jak patolog viděl u druhé oběti určité nesrovnalosti. Měně ran, ne tak hluboké. A u Moniky to už bylo opět podobné jako v prvním případě, u Julie.

 Tímhle jsem hlavně argumentoval. Jednak motivem Taťány ochránit svého syna, jejím možným napojením na Filipa – a určitými anomáliemi v provedení druhé vraždy. Zřejmě jsem to podal výmluvně, protože mi na to kývli.

Filip je ochoten vypovídat – takže nebude problém Taťánu usvědčit. Přiměla ho, aby zabil i Krešatovou – protože viděla, že se pořád moc ometám kolem Moničiny vraždy – a hlavně jejího Richarda.“

 „A kde schovával Klecírek nůž a vlasy obětí?“

 „V té zdi u cihelny. Když naši lidé sledovali Klecírka, viděli ho tam. Pod jedním uvolněným kamenem si udělal skrýš. A něco jsme tam našli – nelegální střelnou zbraň. O té nám doufám ještě něco poví.“

 „Takže jsi s Filipem nepochybil.“

 „Neříkám, že mě to netěší. Ale už jsem se smiřoval s variantou, že jsem se přehmátl. Stát se to může. Filip je ale typický násilník. Že ho Julie opustila, neunesl. Jeho ego bylo raněné – a celá jeho frustrace vyvřela na povrch tím nejobludnějším způsobem. Ferencová mu nabídla způsob, jak se dostat z lochu – a on toho využil.“

 Filip Klecírek vypadal klidně.

Nehroutil se, nezapíral. Zdálo se, že se smířil se skutečností, že dohrál  – a snad mu to i bylo jedno.

 „Přiznáváte se tedy k vraždám Julie Krnávkové a Moniky Barešové?“

 „Přiznávám“, konstatoval lakonicky bezbarvým hlasem.

 „Co nám řeknete k vraždě Buřínské?“

 „To udělala Táňa. Přesvědčila mě, abych jí řek, kam jsem ukryl Julčiny vlasy a nůž.“

 „Proč jste jí odstřihl ty vlasy?“

 „Abych ji ponížil, abych měl suvenýr, něco na památku. Možná taky, abych zmátl policii.“

 „Ferencová vám řekla, že máte zabít Krešatovou?“

 „No jo. Že prej se moc ochomýtáte kolem Richarda – a že to musí přestat. A že tohle je děsná kurva – a že jí škoda nebude.“

 „Jak jste zabil Barešovou?“

 „Věděl jsem, kam chodí běhat. Dal jsem na cestu takovou figurínu – a tu pak ukryl do rokle u silnice, kde ji vyzvedla Táňa.“

 „V té vaší skrýši jsme našli střelnou zbraň. Co nám k tomu řeknete?“

 „Tu mi dala Táňa. Chtěla se zbavit toho debila. Manžela. Sehnala si ji – ale pak jí došlo, že bude podezřelá, když to udělá sama. Tak jsme plánovali, že ho sejmu já.“

 „Jsem přesvědčen“, zadíval se na Klecírka Sedlina, „že vy byste ho pak brzy následoval. Asi by se vás zbavila na té vaší chatě. To vám nedocházelo?“

 Klecírek se na Sedlinu zadíval prázdným pohledem: „Můj život je dávno na hovno. S Táňou jsme si aspoň trochu užili. Byla snad první, kdo pro mě něco udělal.“

 „Přesto jste jí teď poměrně rychle shodil.“

 „Mně už je všechno jedno“, konstatoval Klecírek lhostejně. „Prostě to nevyšlo.“

 To Ferencová byla výbojnější.

Nejprve zapírala. Poté byla konfrontována s výpovědí Klecírka. Asi do poslední chvíle doufala, že si zahraje na rytíře – a že ji z toho vynechá.

 „Kdo jiný než vy mohl zabít Buřínskou? Zabila jste ji jenom proto, aby mohl Filip ven. Jak s tím můžete žít?“

 „Byla to prvotřídní coura. Jako ta Barešová – ale ta byla horší. Kdybych to neudělala, Richarda by zničila. Zachránila jsem ho.“

 V očích jí blýskalo.

 „Vy si snad opravdu myslíte, že jste svého syna spasila?“

 „Taky že spasila“, tvrdošíjně na něho vyštěkla. „Pouze jsem napravila, co jiní pokazili.“

 „A při té nápravě jste šla přes mrtvoly.“

 Jenom se na něho dívala.

Sedlinovi bylo z toho pohledu nevolno. Říkal si, jak je rád, že tento případ dospěl ke svému konci.

Už se jím nebude muset zaobírat.