Vypadala odhodlaně – až z ní šel strach.

 „Tady máš“, pronesla tiše a podala mu velký kuchyňský nůž.

 „Ten pak zahoď – a dej pozor, ať od krve neušpiníš ten dopis.“

 Radim Krnávek opatrně sevřel rukojeť nože. Zdálo se však, že váhá.

 „Tak chceš pomstít svou sestru, ne? Mého fotra zavřou na doživotí – tak na co čekáš“, křikla na něho Markéta.

Rozepnula si blůzku a doslova se mu nastavila. „Tak dělej“, špitla netrpělivě a zavřela oči.

 Jenže vysvobozující rána nepřicházela.

 Zadívala se na Krnávka.

 „Máš důkaz, že to byl tvůj otec“, vyhrkl Krnávek – a ruka držící nůž se mu silně chvěla. „Tak ho dejme policii – a nemusíme dělat celé tohle kolem.“

 „Nemůžeš to vzdát“, žadonila. „Věděl jsi předem, že už nechci žít. Souhlasil jsi. Musíš to dotáhnout, srabe“, z prosebného tónu přešla do vzteku. „Ty mě musíš zabít, rozumíš?“

 Radimovi se nadále třásla ruka. „Já ne-nemůžu“, vykoktal ze sebe.

To už ho ale Markéta pevně chytla za ruku s nožem, přistoupila k němu blíž – a prudce jeho rukou hnula směrem ke svému břichu. Vykřikla bolestí – a vzápětí jí z těla vystříkla krev.

 Radim ucukl, čímž vytáhl zakrvavené ostří z jejího těla.

Markéta se bolestí kroutila na zemi.

 „Tak mě doraz“, úpěla.

 Ale Radim zahodil nůž daleko od ní.

Vzal do ruky mobil a vytočil záchrannou službu.

 Sedlinovi a Peckovi se právě ohlásil policista, který sleduje jistou osobu. „Hm – tak prý obhlíží okolí bytu Krešatové“ – zadíval se Sedlina na Pecku.

 Přepojili ho na Tružanovou, která celé akci velela a která se přemístila blíž k řece.

 „Asi jste měl pravdu – to se brzy dozvíme“, konstatovala téměř bez emocí Veronika Tružanová. 

 „Krešatová vyšla z domu a míří k řece. Náš cíl se pustil za ní.“

 „Dobře, rozumím – sledujte je – a buďte připraveni zasáhnout.“

 Bylo znát, že je Sedlina nervózní.

Asi jako rybář, kterému se právě ve vodě začal hýbat prut – a on čeká, co vlastně vytáhne.

 „Půjde po ní“, prohlásil potichu. „Má být další, aby to celé neskončilo u Moniky Barešové.“

 Minuty se neskutečně vlekly.

 Veronika Tružanová seděla ve voze v dostatečné vzdálenosti a čekala.

V dalekohledu již viděla jak Jindřišku Krešatovou, která se vydala na obhlídku cihelny, u níž se má pozítří setkat s Květiným vrahem, tak postavu v černé bundě s kapucí, která již přestala dbát na obezřelost – a právě u řeky pod mostem ji dostihla.

 Tružanová dala kolegům pokyn k akci. Zrovna ve chvíli, kdy postava v kapuci vytáhla z kapsy nůž.

 Krešatová se otočila. „Kdo jste?“, vykřikla vyděšeně.

 Útočník se na ni hodlal vrhnout, když se mu za zády ozvalo: „Policie, odhoďte zbraň.“

 Ohlédl se a koukal do namířených hlavní.

 Upustil nůž na zem a zvedl ruce nahoru.

 Tružanová Sedlinovi s Peckou oznámila, že vraha dopadli – i s pramenem vlasů Moniky Barešové.

 „Máme ho“, konstatoval s uspokojením Sedlina.

 „Koho? Koňaříka?“, zeptal se Pecka.

 „Ne, ten ještě počká. Klecírka.“

 „No jasně – ten šmejd Honza. To je fakt rodinka.“

 „To je“, souhlasil Sedlina. „Ale nejedná se o Honzu Klecírka, ale Filipa.“

Vyšetřování vraždy Květy Stařínové nakonec dostalo nový impuls.

Nějaký bezdomovec objevil zakrvavené šaty – a zjistilo se, že patří Koňaříkovi.

Policie tak upustila od riskantního tahu s volavkou a Koňaříka zatkla. Konfrontovala ho s nalezenými stopami. Bylo prokázáno, že krev Stařínové se nachází na oděvu Koňaříka.

 Ten se po vydatném zapírání nakonec přiznal.

 „Jo, udělal jsem to. Vydírala mě.“

 Sedlina si tu zhroucenou trosku před sebou pořádně přihlížel.

Už neměl před sebou sebevědomého sportovce – ale zlomeného starce bez jakékoli motivace k životu.

 „Předpokládám, že Stařínová věděla, že jste zneužíval i svou dceru. Lenku. Možná obě.“

 Koňařík na chvíli zvedl hlavu. Jako by přemýšlel, co všechno chce říct. Nakonec dospěl k názoru, že nyní už je všechno jedno.

 „Jo, spal jsem s ní“, odvětil, jako by zmiňoval, že jel ráno do práce autobusem.

 „A já se domnívám, že jste ji i zabil“, dodal Sedlina.

 Všiml si, jak to v Koňaříkově tváři zaškubalo.

 „Tohle nemáte jak dokázat.“

 „Nemám, souhlasil Sedlina – ale jsem přesvědčen, že jste to udělal. Platil jste jí byt. Možná vás vydírala, že všechno poví, co já vím.“

 Zdálo se, že se Koňařík přenesl myšlenkami někam jinam. Působil nepřítomným dojmem.

 Hlavní bylo, že se přiznal k vraždě Stařínové – a popsal podrobnosti, které mohl znát pouze vrah. Sedlina doufal, že za to dostane aspoň patnáct let.

Raději by byl, kdyby tenhle zmetek vyfasoval doživotí – ale to si od nynějšího soudnictví slibovat nemůže.