Jindřiška Krešatová vymačkala na mobilu následující zprávu: „Vím, co jsi udělal. K. mi řekla všechno. I o tvé dceři. Chci sto táců a budeš mít klid.“

 Stanovila den, čas na pátou hodinu ranní a místo – u bývalé cihelny.

 Blik. Zpráva odeslána.

 Počítala minuty a vyfukovala cigaretový kouř.

 Bylo jí jasné, že jedná s vrahem, který nebude váhat udeřit znovu.

 Policie jí slíbila ochranu – tak jistě. Ale kde má zaručeno, že se to nezvrtne? Uvědomila si, jak moc chce žít. Až ji to samotnou překvapilo.

 Současně chce, aby ten hajzl zaplatil. V jeho věku už by mohl být trest doživotím. Pro Květu to udělá. Ráda. Aspoň si nebude připadat jako taková svině.

 Display na jejím mobilu se náhle rozsvítil.

 „Dobře, budu tam.“

 Přijde jí to zlověstně stručné. Tuší boudu? Raději nechce myslet na to, co se mu honí hlavou.

 Mojmír Koňařík neví, kudy kam. Poldové už to vědí.

A ta mrcha Krešatová ho má v hrsti. Mohla se spojit s poldama?

 Ne, ta bude na prachy, uklidňuje se. Ta esemeska to přece potvrzuje. Chce se sejít. Dá jí sto litrů – a ona bude chtít další. Ne – to musí utnout. Ale co když je to na něj naaranžované?

 Nedokáže se soustředit.

Sakra, zakleje pro sebe. Musí to vymyslet jinak.

Umlčí ji dříve.

 Omrkne si, jak by se k ní nejlépe dostal.

Nyní se dostává ke způsobu provedení. Tamten nůž zahodil, vezme si jiný. Ale byl by rád, kdyby se to tentokrát obešlo bez krve. Vezme si útlý kabel – ten jí omotá kolem krku. Musí ji překvapit – a sílu má.

 Hlava mu div nepraskne. A co bude potom? Zase se všechno vrátí do starých kolejí? Má ohromný strach, že už to nebude možné.

 Ať se mu to totiž líbí nebo ne, vzrušilo ho to – a svým způsobem se mu to zalíbilo.

Nebude mít nutkání vraždit znovu a znovu? A jak dlouho mu to asi může vydržet?

 A jak dlouho může vydržet ten vyumělkovaný život s tou svou důrou? Ne, on už na výběr nemá.

Na to už nechal pověstný Rubicon daleko za svými zády.

 Markéta Brožanová celou noc nespala. Část jí probrečela, část propřemýšlela. K čemu takovejhle život vlastně je?

 Osprchovala se, oblékla, nalíčila. Ještě si nesmí zapomenout s sebou vzít nůž.

Už je jí všechno jedno. Soustředí se na to jediné, co jí ještě dává nějaký smysl.

Do ruky vezme igelitový pytlík s dámskými vlasy. Ryšavými. Usměje se. Tohle je její majstrštyk.

Vše si dá pečlivě do kabelky a papírovým kapesníkem si usuší zarudlé oči. Již nepláče.

 Snaží se to znovu celé probrat bod po bodu.

 Vezme do ruky mobilní telefon a vytočí jedno číslo.

Ctibor Havránek je nervózní. Zkontroluje na mobilu čas. Snad to stihne. Ví, že by neměl – ale neumí si pomoct. Hlavně, aby ho nikdo neviděl.

 Je roztržitý, ani nevnímá, co mu Tereza říká.

 Jenom houkne něco v tom smyslu, že dnes se zdrží a dorazí později.

 „Taky něco mám“, zašvotiří Tereza. „Pak bychom mohli skočit ještě večer zapařit, co říkáš?“

 Ctiborovi se sice vůbec nechce – ale svou nechuť potlačí.

„Jasně, dobrej nápad“, pokusí se o úsměv. Nejde mu to, je křečovitý. Nervozita z něho přímo čiší.

 Políbí Terezu a už je pryč. Celkově mu je nějak nevolno.

Jan Klecírek je zoufalý.

Bez matky, ponechán sám sobě.

Musí řešit, jak si vydělá aspoň na nájem a jídlo. Začal pracovat v jednom skladu. Hrubá manuální práce – domů přichází naprosto vyšťavený.

 Lidé ho nenávidí – to usmrcení kocoura se stále řeší.

Uvidí, jak to dopadne. Nejspíš by se měl někam odstěhovat.

 Uvědomuje si, jak strašně moc nenávidí ženské – hlavně holky. Nedokážou ho ocenit, jsou povrchní.

Vzbuzují v něm agresi. Už ho napadlo, co všechno by jim udělal. Hlavně té jedné – té Krešatové.

 Přistihne se, jak mu po tvářích stékají slzy vzteku kombinovaného s naprostou bezmocí.

 Markéta Brožanová dorazila na smluvené místo.

Bylo to opět v lese, vlastně kousek od místa, kde se našlo tělo Moniky Barešové.

 Uslyšela nějaký zvuk a ohlédla se. Přicházel. Srdce se jí rozbušilo. Radim Krnávek byl téměř u ní.

 „Jsem ráda, žes přišel.“

Nic jí na to neodpověděl.

 Podala mu pytlík s vlasy. „Tady máš ten důkaz.“

„Takže to udělal tvůj fotr?“

 Přikývla. „A moje vražda na něho bude také ukazovat. Sepsala jsem dopis, v němž píšu, že jestli se mi něco stane, může za to můj otec. Pak mi jenom musíš ufiknout trochu vlasů – a někam mu je dát. Jo – počkej“, sáhla do kabelky. „Tady je ten dopis“, podala mu ho. „Kdyžtak poldům řekneš, že jsem se otce bála a ten dopis ti svěřila, že ho máš dát policii, kdyby se mi cokoli stalo.“