„Děje se něco?“, přivítala manžela Hana Koňaříková. „Jsou skoro čtyři ráno“, spíše konstatovala, než vyčítala.

 Vlastně už dávno jí bylo jedno, co manžel dělá.

Ale znepokojilo ji, že vypadá nějak divně. Ženy, se kterými měl styk, raději nepočítala. Potřebovala ho na jedinou věc – aby jí pomohl vytvořit zdání dokonalosti.

A jinak ji nezajímal. Už dlouho ne.

 „Něco jsem musel vyřídit“, odsekl suše – a doufal, že tím domácí výslech skončí.

Co jí je po tom? Vždyť už dávno si mezi sebou ani náznakem nehrají na nějaký cit.

Ať si ho tedy nevšímá – a bude klid.

 „Dělej si co chceš“, pronesla ledově, „ale jestli uděláš jakoukoli blbost, nečekej, že ti pomohu.“

 „To nečekám už dlouho“, neodpustil si a zmizel v koupelně.

 Teprve nyní Haně Koňaříkové docvaklo, že se její manžel vrátil nějak až příliš nalehko.

A že venku, zvláště v tuto dobu, žádné velké teplo není – a její manžel se v žádném případě neřadí mezi otužilce.

Ctibor Havránek právě popíjel kafe s jedním starším mužem v salonku. Muž byl již prošedivělý a na očích měl posazené brýle se žlutými kulatými kovovými obroučkami. Mluvil k Ctiborovi rádoby laskavým, otcovským tónem – ale Ctibor moc dobře věděl, že takový tento muž vůbec není.

 Sice na konci osmdesátých let vstoupil do KSČ, nadto rozjel slibnou stranickou kariéru – ale to mu potom nijak nebránilo vytyčit si komunisty jako hlavní zlo dnešních dnů. Snad měl mít i nějaké pletky s STB. Dnes se šuškalo, že má blízko k BIS.

 Havránek ho respektoval jako autoritu.

 Muž se na něho potutelně usmál.

 „Tu tvou práci na novinkách a vůbec na serverech v diskusích cením. Seš dobrej. Je potřeba tu ruskou propagandu rozmetat“, pochválil Havránka a jen tak mimoděk k němu napřáhl ruku – a když rozevřel dlaň, byla v ní tisícikoruna.

 „Jak já závidím těm Slovákům Čaputovou“, pokračoval muž pateticky. „A my tu máme toho starce a toho estébáka“, bývalý spolupracovník s STB si div neodplivl hraným pohoršením.

 Havránek horlivě přitakal.

 „Náš zájem je zachovat NATO – a ne podlézat Rusku a Číně“, zanotoval muž známou písničku. „Proto potřebujeme jednak influencery – a jednak uvědomělé kádry, jako jsi ty, kteří té lůze ukážou, jak má myslet.“

 Muž se na chvíli odmlčel. Potom začal z úplně jiného soudku.

 „Ty chodíš s Terezou Měkotovou, že?“

Ctibor Havránek chvíli uvažoval, co na to říct.

Zda nemá protestovat, že o Terezu až takový zájem nemá – a že je to spíš dočasná známost.

 To ale již muž dodal: „Té se drž. Má dobrý názory – a spolu to můžete někam dotáhnout. Navíc, doslechl jsem se, že ti už dvakrát poskytla cenné alibi. Asi nemusím zdůrazňovat, že nemůžeme potřebovat člověka byť jen podezřelého z vražd. Tys s těma dvěma oběma spal, že? A tu Krnávkovou jsi prý uháněl.“

 Havránkovi vyschlo v krku.

Cítil na sobě upřený pohled člověka, který sice usiluje o zdání dobrosrdečného parťáka, který je však chladnější než ocel a odměřenější než čas.

 Díval se dál Havránkovi do tváře a pokračoval ve svém monologu.

 „Jak říkám, ty a Tereza – tam je chemie. Z toho by něco mohlo být. Uvažuj o tom – a chápu, že mladík jako ty prostě potřebuje s ženskýma více volnosti“ – poplácal ho po zádech a předstíral bodrou shovívavost – „ale současně jsi už dost starý na to, aby ti to nepřerostlo přes hlavu. Musíš mít jasně poskládané priority.“

 Havránek pouze přikývl, že chápe.

Poté, co mu Tereza poskytla alibi i na dobu, kdy byla zabita další ženská, se kterou něco měl, mu docházelo, že se jí tak snadno nezbaví.

A tady v podstatě slyšel rozsudek.

 Tereza se kolem něho ovinula, vytvořila téměř neprodyšnou síť – a pro něho se již únik stává takřka nemožným.

K tomu je tu nabídka nějaké ty kariéry – a o tu by ambiciózní mladík Havránkova střihu stál velmi moc.

 „Zaplatím“, zahlaholil muž, když je míjela potetovaná servírka v minisukni a síťovaných punčocháčích s ťupkami.

 „Za chvíli budu u vás“, hlesla uštvaným hlasem bez jakéhokoli zájmu.

 Havránek poděkoval, že ho muž pozval.

 „Ale to je samozřejmé“, rozplýval se dotyčný samolibě. „Tak ať vám to klape“, neodpustil si slovní štulec na závěr.     

 Markéta Brožanová při výslechu o Oliverovi vůbec nemluvila.

 Byla pobledlá – měla kruhy pod očima. Špatně spala – a zřejmě opakovaně plakala.

 Hlavní slovo při jejím výslechu měla Veronika Tružanová.

Ptala se Markéty na to, jak snášela, že holky, co spaly s jejími kluky, měly poměr i s jejím otcem.

Poté ji smažila na absenci alibi.

 Z místa se však vyšetřovatelé nepohnuli. Neměli vražednou zbraň, nenašli odříznuté vlasy Moniky Barešové.

 Veronika Tružanová byla očividně nespokojená a rozmrzelá.

 „Řekl bych, že ona to není“, vyjádřil svůj názor Sedlina.

 „Snad budete mít štěstí, co se týče toho sledování“, suše utrousila Tružanová.

 „Tak nějaké informace už máme – dočkal bych času“, reagoval s klidem Sedlina.