Taťána Ferencová má strach.

Doufala, že se toho dotěrného otrapy baví – a místo toho ji sledují ve dne v noci.

Naštěstí to dělají dost hloupě, že si jich všimla. Ale to nic nemění na situaci, že je pro policii podezřelá.

 Co ji děsí ale mnohem více, že nedají pokoj ani Richardovi. Vždyť byl v době vraždy té děvky úplně v jiném koutu světa.

Nechápe to.

Blbé je, že Richard měl něco i s tou Krnávkovou.

A policie jde po každém, kdo je spojen aspoň se dvěma ze tří obětí vražd.

 „Mohl si někoho najmout“, řekl jí s takřka nevinným výrazem ve tváři Sedlina.

 Krouží kolem její rodiny jako sup. Ale oni přece nejsou žádné mršiny.

Je blbé, že se dostali k Daliborovi. Teď už vědí, že s Monikou spali oba.

Něco se už dostalo i do bulváru. Naštěstí jen v souvislosti s jejím manželem.

Jak ale bude trvat dlouho, a počte si i o svém synovi?

 Ne, tohle jednoduše nesmí dopustit.

 Kousá se do nehtů. Potřebovala by se spojit s jedním člověkem – a nyní za ním nemůže.

 Podívá se z okna. No jo, hlídací psi nikdy nespí.

 Třesoucíma se rukama vymění v mobilu SIM kartu.

 Vzpomene si, co jí Sedlina pověděl: „Je mi líto, ale Barešová je zatím poslední obětí. Proto se o ni zajímáme nejvíc. Když by – nedej bože – došlo k další vraždě, stejně tak se budeme rýt ve vztazích nejnovější oběti. Smůla pro vás je, že poslední je Monika – a že s ní měli poměr jak váš manžel, tak syn.“

 Její arogantní sebejistá pohrdlivá maska byla pryč.

Taťána Ferencová se strašně bála.

Jednak o sebe  –ale mnohem více o syna.

 Stačí málo – a všechno, co pracně budovala, se rozpadne, jako by to snad ani nikdy nebylo.