Konečně mu došlo, že už nemusí ten zpropadený pásek tolik svírat.

 Tělo Květy Stařínové se sesunulo na zem a tiše zůstalo ležet. Zkoušel ji nahmatat puls či zjistit dech.

 Její vytřeštěné vypoulené oči ale dávaly najevo, že tady už život dávno vyprchal.

 Uvědomil si, že je od krve. Zaklel. Chtěl, aby to bylo tiché, nekrvavé.

Nepovedlo se.

 Ale co – je tma – a nejlépe udělá, když co nejrychleji zmizí.

Bundu někde zahodí – ale až daleko – tady v okolí by to udělal jen vůl.

 Chvíli se přehrabuje v Květině kabelce. Vezme si její klíče.

 Zamkne ji tu – aspoň ji hned neobjeví.

 Sebere zkrvavený nůž a jde ho do koupelny umýt.

Pořádně si očistí též obličej – a ruce namydlí pro jistotu hned několikrát.

 Srdce mu buší až někde v krku.

 Myšlenky mu v hlavě přímo víří. Jednu vyděračku odklidil – ale je tu druhá. Jakmile se domákne, co se stalo, udá ho.

Květu měla ráda. Bude to tedy muset dotáhnout až do konce.

 Přemýšlí, kdy nejdříve Květino tělo někdo objeví.

 Občas za ní chodí právě Jindřiška Krešatová.

Potřeboval by aspoň tak týden, aby se mohl připravit.

 Čas ho ale nesnesitelně tlačí.