Jindřiška Krešatová řádila jako fůrie. Původně měla mít dalšího kunčofta – nic víc – a nic míň. Ale jí právě došlo, koho že to má před sebou.

Prokecl se, že je jeho matka ve vězení – a jí se náhle rozsvítilo.

Jo – o téhle stvůře slyšela. Vykuchal nevinné zvíře – jen kvůli svému dotčenému egu.

 „Přešla mě chuť“, plivla mu do tváře. „S vrahy koček to nedělám, zlato“ – řekla to přímo ledově – a zasáhla ho na nejcitlivějším místě.

 „Seš kurva a já tě platím“, zkusil si hrát na drsňáka.

  Jan Klecírek by ji jinak i docela přitahoval.

Ale když věděla, co udělal – ne. Mohl by být zloděj, podvodník – možná i vrah – nějakého lumpa třeba – ale ne lidská zrůda.

Snad i kdyby ji nabízel milion – no dobře, nemá smysl jít až tak daleko – ale prostě musel by hodně zacvakat, aby jí to stálo za to.

Na nějakou tu tisícovku kašle.

 Má dost bohatých sponzorů i tak.

 „Strč si prachy do prdele, ubožáku – a ptáka tam můžeš přidat. Ale do svý, jasný?“

 Jan Klecírek si připadal jako zbitý pes.

 „Tohle ti nedaruju, krávo“, sykl na ni. Div se nerozbrečel.

  Sedlina si v hlavě zrekapituloval svou konverzaci s Tružanovou.

Bavili se skoro dvě hodiny. Ale musel se usmát – přemluvil ji. Lidi, které chtěl, aby byli sledováni, skutečně sledováni jsou.

Jedna okatě, aby ji to rozhodilo – a druhý pokud možno tajně, aby neměl ani tušení, že se mu někdo pověsil na paty.

Pokud se Sedlina nemýlil – a argumenty musel předložit silné, když mu na to Tružanová kývla – pak se vyšetřování trojnásobné vraždy chýlilo ke zdárnému konci.

 Nesmí se však nic podcenit.

 Procházel si jednotlivé body, jimiž Tružanovou přesvědčil: Příležitost, motiv, časový rozestup mezi první a druhou vraždou – a pak ten kontrast v tom, že třetí mord následoval takřka hned po tom druhém.

Sedlina jenom doufá, že se nezmýlil – a že k další mrtvole už nebude muset vyrážet.   

Mojmír Koňařík čekal, až Květa Stařínová půjde do svého bytu.

Celou dobu se schovával na schodech nad jejím bytem.

 Konečně dorazila.

Opilá se hrabala v kabelce. Vůbec si ho nevšimla. Klíče jí s rachotem vypadly na zem.

 Snad tu nemá moc zvědavé sousedy. Utěšoval se, že již bude půlnoc.

A na to, že se Květa vrací domů pozdě a pod obraz, jsou sousedé jistě zvyklí – uklidňoval se.

 Shýbla se a třesoucí rukou nakonec odemkla dveře a chystala se vejít do bytu.

 Teď, zavelel sám sobě Koňařík. Velice rychle k ní seběhl – a než si uvědomila, co se děje, natlačil ji do bytu, vytáhl ze zámku klíče a nohou dveře zabouchl.

 „Co chceš, kreténe?“, zaječela Květa.

Došlo jí, koho má před sebou.

 „Ty prachy mi máš dát zítra, ne? Ale jestli chceš už dnes?“

Strnula. Chápala, že kvůli penězům nepřišel.

Tedy – ne, aby jí je dal.

 „Vypadni“, pokoušela se vystřízlivět. „Budu křičet.“

 To už ji přitiskl ruku na pusu a druhou ji stiskl krk.

 Ani nevěděla jak, podařilo se jí ho nakopnout do nejcitlivějších mužských partií.

Doslova zavil bolestí a na chvíli ji pustil.

 Musím rychle pryč, napadlo Květu. Kdyby jen se tolik nemotala.

 Mojmír, rudý vzteky, ji srazil na podlahu.

Jak byl rozzuřený, vytáhl z kapsy nůž, kterým jí chtěl původně pouze pohrozit – a když se Květa sbírala ze země – zabodl jí ho do levé horní poloviny zad.

 Vykřikla – ale její hlas přešel rychle do skomíravého sténání.

Mojmír jí vytrhl nůž ze zad a upustil ho na zem.

 Vyndal z kapsy další předmět, který si přinesl. Látkový pásek, který oběti omotal kolem hrdla – a nekompromisně utáhl.

 Jeho oběť se nezmohla na jakýkoli odpor.

Nepolevoval.

Pouze poslouchal, jestli to, co se tu odehrávalo, nevzbudilo pozornost některého ze sousedů.

 Nezdálo se. Asi byli u Květy zvyklí na různá vystoupení.

Anebo jim to bylo jednoduše jedno – co se budou montovat do něčeho, do čeho jim nic není.

 Správný přístup, pochvaloval si Koňařík.