Hana Koňaříková se pokoušela od další vraždy abstrahovat. O svém manželovi si nedělala iluze. O to více potlačovala jakoukoli myšlenku typu, že by s těmi mordy mohl mít něco společného. Byla již mistryní ve vytěsňování nepříjemných věcí.

 Právě se s jednou známou domlouvaly, jak v červnu vyrazí do Bosny. U města Visoko chtějí navštívit pyramidu. Tedy pro ně je to pyramida – pro ostatní lidí stromy porostlý kopec.

 „Jsem zvědavá, jaká tam bude energie“, zašvitořila Hančina kamarádka.

 „Je to magické místo“, zasnila se Hanka. „Strašně se tam těším. Bude to zajímavé.“

 Hanka se zaměřovala na určitá data – i podle úplňků a zatmění měsíce, kdy pořádala takzvané „pochody za energií“, jak to nazývala.

 To, že experti na archeologii označili existenci této pyramidy za mýtus a podvod, Hance ani její známé nijak nevadilo. „Oni to schválně tajej. Nechtěj, aby se lidi probouzeli – aby v sobě objevovali energii – potřebují vysílené znavené vyšťavené roboty“, rozvášnila se Hanka.

Kamarádka jí horlivě přitakala.

 „Třeba taková farmaceutická lobby. Ta si nepřeje, aby se lidé rozvíjeli. Takovej Petr Chobot je jim trnem v oku.“

 „Snažej se nás ovládat. Ale nepovede se jim to“, dodala zaníceně Hančina známá.

 Kdyby tu byl Antonín Sedlina, jen by si zhluboka povzdechl.

Sice farmaceutickou lobby z duše nenáviděl – jak si cpe kapsy na úkor zdraví většiny lidí – ale ezoteriky rovněž nemusel.

Přišlo mu, že snad záměrně devalvují smysluplný odpor proti nadnárodním korporacím. Ne snad, že by někdo nemohl mít nějaké nadání druhé léčit – ale ve většině případů měl tyto lidi za šarlatány.

Místo historie řešili nějaká energetická pole, smyšlené mimozemské civilizace a kdo ví co všechno.

Sedlina si nechtěl vybírat mezi ezoterickou a takzvanou vědou, která podle jeho mínění vykazuje mnohdy poplatnost danému systému a oplývá mnohými mezerami.

Sedlina si cenil objevování faktů – ať ho tato fakta přiváděla kamkoli. Nesnášel manipulaci a vymývání mozků. Po pár větách v rozhovoru s Koňaříkovou mu došlo, že si toho moc říci vskutku nemají. Zajímala ho vlastně jenom jako možná podezřelá, která měla motiv.

Co když jí zálety jejího muže přerostly přes hlavu?

Co když to celé chce na něho hodit?

Koneckonců, kdo ví, jak to bylo s její dcerou Lenkou. Co když se manželovi mstí?

Zavrhnout tuto teorii zatím nemohl.

Jan Klecírek se již několik dní cítil mimořádně mizerně. Sice ho čeká v uvozovkách pouze podmínka a nějaká pokuta – ale okolí mu dává najevo, jak ho nenávidí. U dveří jeho bytu někdo nasprejoval slovo „kočkovrah“ a naznačil malůvku šibenice.

 Ví, že se v parlamentu projednává zpřísnění postihu za týrání zvířat. Když si vezme, že by mohl jít sedět – jako jeho matka – úplně se rozklepe. Připadá si zbytečný, hnusí se sám sobě. Současně se ale také lituje – a nenávidí ty druhé. Tyto pocity se v něm přímo perou. Jenom netuší, jak dlouho se dá něco podobného vydržet.  

Vilém Brožan byl podrážděný.

Co ho má co otravovat policie? No dobře, tak Moniku Barešovou znal.

 „Měli jsme spolu sex. Tečka.“

 „Věděla to vaše dcera?“

 Zkusil zatloukat. „Myslím, že ne“, zabručel vyhýbavě.

 „Podívejte se“, zatvářil se přísně Sedlina – „my máme poněkud jiné informace. Podle jedné svědkyně jste spal s holkou, co jí přebrala kluka, dokonce dvakrát. Jednou se jednalo o Julii Krnávkovou, podruhé Moniku Barešovou. Obě jsou mrtvé. Tak co nám řeknete? Znala vaše dcera i Denisu Buřínskou?“

 Vilém Brožan sklopil oči.

Velice tiše zadrmolil: „Jo, chodily spolu do jezdeckého oddílu. Brala to jako zradu, že jsem se s ní taky vyspal.“

 Sedlina pozoroval po očku Olivera – a přišlo mu, že je nebývale bledý.

 „Je to ale naprostá blbost“, vykřikl přímo zoufale Brožan.

 „Co je naprostá blbost?“, zeptal se klidně Sedlina, byť mu bylo naprosto jasné, co má otec Markéty Brožanové na mysli.

   „No že by moje dcera vraždila. To si myslíte, ne?“

 Sedlina pokrčil rameny.

 „Podívejte – znala všechny tři oběti – a všechny tři oběti měla důvod zabít. Žádné pořádné alibi na jejich vraždu nemá. Je nyní naší hlavní podezřelou, řekl bych. Stejně tak bychom mohli podezírat vás – ale proč byste vraždil své milenky? A proč jenom tyto? Ne, to nedává logiku. Ovšem vaše dcera – trpí a je dlouhodobě frustrovaná. Když se k tomu připočte trvalý vztek…“,

Sedlina vzdychl a zadíval se Brožanovi do tváře.

Vůbec si v tu chvíli nebyl jistý, zda je tento muž zlomen faktem, že jeho dcera kvůli němu možná třikrát vraždila, nebo proto, že jsou v ohrožení jeho pověst a kariéra. 

 Když osaměli, Sedlinovi to nedalo a zeptal se Pecky: „Děje se něco?“

 „Ne“, brouknul schlíplým hlasem Oliver.

 „Tak to vybal“, nedal se Sedlina. „O co jde?“

 Oliver vzdychl. „Je to v prdeli no.“

 Sedlina se na něho pozorně zadíval: „Co jako? Musím to z tebe páčit?“

 Oliver zrudl.

 „Já s ní mám poměr“, zašeptal bezbarvým tónem.

 „To si děláš prdel, Olivere, že?“, zamračil se Sedlina. „To ti nestačilo, že už jsem tě jednou z podobného průseru tahal?“

 Oliver se styděl – nevěděl však, co říkat.

 „Seš ženatej, chlape, čekáš dítě. A seš polda, doprčic.“

 Sedlina málokdy zvyšoval hlas – ale nyní měl na Pecku vážně dopal.

Tohle není žádná sranda. Je-li Markéta vražedkyně, má to Oliver blbý.

 „Měl bych to hlásit“, říkal už opět věcným tónem Sedlina.

 „Hele, Olivere – okamžitě to skončíš, jasný. Já si to nechám pro sebe – a je ti jasný, že pro tebe riskuju svou prdel.“

 Oliver věděl, že Sedlina normálně moc sprostě nemluví. Teď to z něho však přímo teklo. Pecka musel dát Sedlinovi za pravdu.

 „Jo, jsem hovado. Hele, neriskuj pro mě. Já si to vyžeru.“

 „Na gesta máš času dost“, máchl rukou Sedlina. „Myslím, že i tak si ještě v životě vyžereš hodně věcí“, rýpl si do Olivera ironicky.

 „Já si totiž pořád myslím, že vraždil někdo jiný než Markéta Brožanová. A ty se modli, abych měl pravdu. Vyslechnout ji ale musím. A pokud tě to do toho zatáhne, nepůjde moc dělat.“

 Oliver přikývl. Plně mu došlo, co by to znamenalo pro jeho profesi, rodinný život, jeho budoucnost. Milenka ho má pěkně v hrsti. Řval by – ale je pozdě.