Těch deset výše uvedených bodů podle mne zakládá prostor k důvodným pochybnostem o celém vyšetřování. Moje hypotéza, která se snaží brát v potaz všechny dostupné informace – směřuje do rodin zavražděných. Podle mého něco tají – a stejně tak sousedi mrtvých. Minimálně ten, který novinářově snoubence půjčil dobíječku. Mělo by být prací policie, aby příbuzné a sousedy obětí s nesrovnalostmi v jejich výpovědích konfrontovala. Ale jak říkám, neznám vyšetřovatele tohoto mordu – a nemám přístup ke všem informacím.... Pecka se pokoušel všechno, co mu Sedlina naservíroval, utřídit.

 „Tak jak to vidíš ty, Olivere?“

 „No, s tou nabíječkou je to divný. Neznám člověka, kterej by mi ji půjčil – a kdybych mu ji včas nevrátil, se o ni nezajímal. Už proto, aby nejela zbytečně dlouho.“

 „Je vidět, že už jsi vedle mě něčím načichl, Olivere – myslím tedy v dobrém slova smyslu“, dodal s úsměvem Sedlina, když postřehl na Oliverově tváři hrané pohoršení, čím že jako načichl.

 „Snad ani ne“, uchechtl se Oliver. „A taky mi přijde divný, že by vraždili tu ženskou. Navíc jako první. Prostě bych si počkal, až vyleze ten chlap. Nějak bych ho vylákal, nevím.“

 „Přesně tak“, pokýval hlavou Sedlina. „Pokud oběti vrah sledoval, musel vědět, kdy má šanci být s obětí sám.“

„Jenže, kdo je teda zabíjel? Navíc už se tam jeden přiznal.“

 „Jo, ten, kdo původně měl být pouze řidič. Možná to tak je – a pak není, co řešit. Ale upřímně – sedí to? Mně to přiznání připadá účelové – nesedí. Nemají stále vražednou zbraň, pokud vím. Celé je to divné. Jako jo, může to třeba i tak být – ale těch podivností vidím mraky, Olivere. Jinak – to bych samozřejmě jen spekuloval. Nechal bych to tak, že bych vyslechl toho souseda s dobíječkou  – a příbuzné zavražděných. Zejména bratry té dívky. Jeden z nich, ten mladší, byl prý na ni hodně fixovaný. Možná až nezdravě – ale to už zase zacházím kamsi do divokých spekulací.

 Spíše mě připadá podivné, že tímto směrem se vyšetřování zřejmě vůbec neubíralo. To mně by v hlavě stále dokola hlodalo – proč novinářova snoubenka zemřela první. A proč nezkusila utéct či se bránit. To ji pachatel překvapil tak náhle?“

 „Asi nemám, čím protiargumentovat“, pronesl zklamaně Pecka. „Uznávám, že mi to také nehraje. Jestliže si zmapuju něčí denní režim, nemůže se mi stát, že mě překvapí snoubenka oběti. Taky mi připadá přitažený za vlasy, že by někdo mrznul někde dvě hodiny venku – a to i poté, kdy se jeho cíl dostavil. Mohl je sejmout hned, jak šli dovnitř. Anebo prostě zastřelit jenom jeho – a utýct. Tentokrát si teda moc nezahrajeme – vzdávám to. Nenapadá mě nic, čím bych zásadně oponoval.“

 „Hmmm – asi, až tu s tím praštím, půjdu vyšetřovat na Slovensko, Olivere“, zasmál se srdečně Sedlina.

 Tato představa evidentně pobavila i Pecku. „Tak to se tam mají na co těšit.“

 „To myslím i beze mne“, ušklíbl se ironicky Sedlina, kterému se okamžitě vybavila slovenská politická scéna. On rozhodně k těm, kdo by jásali nad zvolením Zuzany Čaputové, nepatří.

„Jenom“, otázal se Oliver, „v čem tohle všechno jako pomůže našemu vyšetřování?“

„V tom, abychom se uměli oprostit od schematismu. Od předem jasného konstruktu, který se nabízí. Tam je to zřejmé – zabitý novinář musí být obětí své práce. Ale co když on nebyl primární obětí – a motivem vůbec není novinařina? To samé pak platí v našem případě – nabízejí se sexuálně motivované vraždy. Ale co když je motiv jiný – a vůbec nejde o to, že jsou ty holky ve vztazích nestálé a přelétavé? Někdy je dobré poodstoupit – věci pak vidíš v úplně jiným světle.“  

 „No, u nás mi to přijde naprosto jasný. Bude to nějaký nadržený hovado – nebo někdo, kdo prostě nedokáže holku normálně sbalit, tak ji raději zabije“, zafilosofoval Oliver.  Sedlina tuto poznámku přešel mlčením – a kdo Sedlinu znal, věděl, že silně nesouhlasným.

Sedlina byl rád, že s Peckou může aspoň o některých věcech mluvit. To s mnohými jeho vrstevníky by to nebylo možné.

Co se politiky týče, tam se s Oliverem také v podstatě míjeli. Sedlina však vítal fakt, že Peckovi neimponují „vymítači ďábla“, jak je nazýval, či fanatičtí šiřitelé jediné pravdy jako Halík, Putna, Mitrofanov, Kocáb, Štětina, Slonková, Fridrichová, Drtinová, Šafr, Kundra, J. X. Doležal, Rejžek, Hřebejk, Pavel Novotný, Jan Hrušínský a mnozí další.

Sedlina nechápal, kde se ti různí jakubové jandové, karlové kovářové či ivani bartošové berou.

Z Pirátů mu pak bylo vůbec silně nevolno. Nejraději by legalizovali drogy, nemají daleko k pornu, ostatně Krausová jako „Pornomíša“ je už pojem – a připomínají mu budovatelské typy – jen s tím dodatkem, že budují kapitalismus, který se zatím zmítá v obrovských křečích.

Sedlina si nemyslí, že by jeho skepse pramenila z věku. Z dnešní politické scény by se mu dělalo šoufl, i kdyby mu bylo podstatně méně, o tom je přesvědčený. Když si vzpomene například na exministra Němce a kauzu katarského prince. Další výtečník, exministr Pelikán, zase pro změnu porušil právo v kauze pana Nikulina, jenom aby se zavděčil velmoci za louží. A senátor Láska, který snad v životě nečetl Ústavu své země, sepsal body, kdy měl prezident republiky tento dokument porušit. Jak vidno, porušují ho jiní. A senátorovi Láskovi evidentně vadí, když se hlava státu ústavního textu drží.

 Ještě chvíli si s Oliverem povídali, načež ten se zvedl, že přec jen už bude muset domů.

 Sedlina si pak ještě chvíli procházel jednotlivé body, s nimiž Pecku seznámil. Nemohl si pomoci – připadalo mu, že jeho pochybnosti jsou opřeny o solidní zeď velmi silných argumentů.