Ctibor Havránek jen velmi neochotně přiznává, že s Monikou Barešovou něco měl.

Ano, nepopírá, že Krnávková ho odmítla. Ano, uvědomuje si, jak to celé vypadá. Všechny tři znal – a všechny byly zavražděny.

A jemu opět poskytuje alibi Tereza Měkotová. Ta vypadá neochvějně – a trvá si na svém, i když ji Sedlina jen tak mimochodem varuje, co by ji čekalo v případě křivé výpovědi.

 „Byli jsme spolu“, opakuje jako mantru – a hledí Sedlinovi přímo do očí.

Má v pohledu cosi tvrdého – a Sedlinovi připadá, že i něco poněkud chlípného.

 Havránka si ze seznamu podezřelých rozhodně také ještě neškrtá.

 Chlopina se rozhlédne, že ho nikdo nesleduje. Za chvíli se bude stmívat – ale ještě je stále docela světlo.

 Zakope to na zahradě – rozhodl se. Našel starou černou, zpola oprýskanou dřevěnou bednu, kam fotografie pečlivě naskládal.

To bude jeho poklad. Jedinečné umělecké dílo. Monika Barešová poté, kdy opustila tento svět.

 Docela se u toho kopání zapotil. Teď je tak v hloubce půl metru. To bude stačit.

Bedna je vysoká tak třicet centimetrů, široká také tolik a dlouhá necelý metr.

 Otře si čelo kapesníkem a sehne se k bedně. Pořádně ji ve svém výkopu upěchuje. Nevěřil by, kolik hlíny musel vyndat. Tu už tam nahrne zpět snadno.

 Trápí ho, že se těmi fotkami nebude moct kdykoli kochat.

Blbí poldové, vzteká se. Co naplat – stačilo, že už jednou byl na stanici. Nechce se tam vracet.

Musí být opatrný.        

 Filip Klecírek využil slunného počasí – a uvelebil se v umělohmotném sklápěcím lehátku.

Nikdo ho tu teď nerušil, měl chvíli klid. Rozhovory se mu již zajídaly. Ale plynuly mu prachy.

Něco má dostat za knížku: Filip Klecírek: Mýty a fakta. Píše to takovej obrejlenej trouba, co ve Filipovi nevzbuzuje sympatií ani za nehet.

Jenže – co s tím? Kapsu si na tom prý namastí oba.

 Docela však bude rád, až tahle mediální mánie kolem něho pomine. Je to zvláštní – kdyby neseděl – nikdy by se o něho takto nikdo nezajímal.

Samozřejmě, kdyby rovněž nebyl následně propuštěn, protože se vynořila nová fakta. Protože došlo k další vraždě.

 Ani neslyšel, že někdo přichází. Teprve, když ho příchozí pozdravil, vzal s krajní nevolí na vědomí přítomnost další osoby.

Nevole Filipa Klecírka ještě vzrostla, jakmile mu došlo, kdo je oním nezvaným – a současně nevítaným – návštěvníkem: Jeho bratr Jan.

 „Víš, brácho, já bych něco potřeboval“, Jan Klecírek mluvil potichu a klopil oči.

 „No, hmm, prostě kdybys mi mohl půjčit“ – utápěl se v rozpacích a ve tváři rudnul, nejspíš se i styděl.

 „Tak ty máš najednou bráchu, jo?“ – probodl ho uštěpačným pohledem Filip. „Že ses v lochu často stavoval, to se musí nechat.“

 Jan Klecírek si začal v duchu nadávat, že sem vůbec lezl. Vždyť to mohl předvídat. Bratr ho nenávidí – a nic mu nedá. A on, Honza, se mu příliš divit nemůže.

 „Já se strašně omlouvám, že jsem nepřišel. Ale – znáš matku.“ Odmlčel se.

 „Jo, tu bohužel znám“, neodpustil si ironii Filip. „Prostě jste mě tam nechali trčet – a kdybych tam shnil, nehnulo by to s váma. A ty u mě škemráš o pomoc? To jako fakt?“

 Honzovi bylo do breku – ale držel se. Teď si už musí zachovat aspoň zbytky důstojnosti.

 „Mrzí mě to“, hlesl.

 „Tak odříkej desetkrát Zdrávas, bratře – a Pán s tebou“, zachechtal se zlomyslně Filip.

Dobrá nálada se mu vrátila. Vidět bratříčka poníženého a zoufalého – k nezaplacení.

 „Jo, situace na bojišti se mění každou chvíli“, kopl si do bratra slovně.

 Jan Klecírek se otočil – a beze slova se vydal zpět. Jak jen ho toto ponížení pálilo. Stud se ale poměrně brzy začal přetavovat v nezměrnou zášť.

 Jen počkej, utěšoval sám sebe – ještě na tebe, kreténe, dojde.

Ne, Filip si nemůže žít lépe, nežli on. V tom měl úplně jasno.