Groliš zběžně prolétl fotografie, které mu Mojmír Koňařík předal ve velké obálce. Zatvářil se spokojeně. Vytáhl pár bankovek a Koňařík mu poděkoval. Groliš zastrčil obálku do černého kufříku a měl se k odchodu. „Dobrej materiál“, utrousil a otočil se ke Koňaříkovi zády. Štefan Ruhal si prohlížel fotografie – a mračil se. Tak ta děvka spí nejenom s jeho zetěm – ale i s tchánem jeho dcery.

Ne, to už zašlo hodně daleko. Na jednu stranu je tímto má oba pěkně v rukou – na stranu druhou představují hrozbu. Především ta holčina. Zadíval se na ni. Myslil, že by mu mohla být užitečná. Zcela evidentně spí s kde kým. Ale je rovněž jasné, že má políčeno na jeho zetě. Třeba by ji mohl proti němu chytře použít. Přemítá.

 Nakonec fotografie odloží. Nějak tohle bude muset řešit. Teď jde jenom o to, jak přesně.

 Alfréd Chlopina byl propuštěn. Kromě fotografií, z nichž by se někomu mohlo udělat špatně, na něho neměli nic.

 Tružanová ho chtěla nechat sledovat – ale neprošlo to.

 „Říkal jsem vám, že nemáme nic v ruce“, ulevil si před ní Sedlina.

 „Já jsem přesvědčena, že je to náš pachatel“, vypálila na něho Tružanová odměřeně.

 „A kde máme jakékoli pojítko s Krnávkovou?“

 „Jestli dojde k další vraždě, už mi pak uvěříte?“, zvolila Tružanová těžší kalibr.

 „Ne, tak tohle neberu“, ohradil se Sedlina. „To je citové vydírání. A krajně neprofesionální. Vrah samozřejmě může udeřit kdykoli. Ale já se ptám jinak – co máme na Chlopinu? A odpovím vám naprosto jednoduše – vůbec, ale fakt vůbec nic.“

 „Odpovídá profilu, fotil si druhou oběť – a je jasné, že ji pronásledoval“, začala vypočítávat Tružanová.

 „Tak je divnej, no, to dnes kde kdo. Ale kde je teda vražedná zbraň? Kde jsou ustřižené vlasy Buřínské? Kde jsou jakékoli stopy s oběťmi ho spojující? Tohle je pro mě podstatné.“

 „Sledován být měl.“

 „Ale na základě čeho, proboha“, neudržel se již Sedlina. „Že může někoho šmírovat? To máme být u zadku každému šmírákovi? Navíc jste slyšela – nejsou lidi. Museli bychom mít něco pádného – a těch pár fotek je prostě málo.“

 Veronika Tružanová dál dávala najevo svou nelibost, ale už nic neříkala. Věděla, že Sedlina hned říkal, že by měli shromáždit více indicií, než ho zatknou. To ona to uspěchala – ale bylo jí proti mysli, že by jí to měl někdo omlátit o hlavu – a už vůbec by to neměl být Sedlina, který se sám seknul – a to v případě s Filipem Klecírkem.

 Antonín Sedlina měl podobných hádek po krk. Proč má pořád obhajovat před někým svůj postup? Má minimálně takové zkušenosti jako tahle důra. Možná větší, také toho už pamatuje víc. A vyřešil již nejeden zamotaný případ. Proč má tedy pořád někomu něco dokazovat?

 Nejvíce ho ale trápilo pomyšlení – že vrah opět udeřit může vlastně kdykoli. Doslova každým okamžikem.   A je-li pachatelem Chlopina, budou to příbuzným další oběti vysvětlovat skutečně velice těžko.