Chlopina si vzal doma fotoaparát a vydal se k lesu. Všiml si, jak se po něm lidé otáčejí – někteří si šeptali – víte, to je on, co ho zadržela policie. Nepovídejte – a jak to, že ho pustili?

 Chlopinovi to bylo jedno. Kašlal na ně. Měl vztek, že mu zabavili ty fotky. Na to neměli právo. Měl Denisu pouze pro sebe. Takhle ji ztratil.

 Rozhlížel se. Měl pocit, že zaslechl cosi divného. Že by tu někdo byl? Připravil si fotoaparát a opatrně mapoval, co se kolem něho děje. Připraven kdykoli zmáčknout spoušť.      

Monika Barešová si šla zaběhat do nedalekého lesíka. Někdy chodila po ránu, jindy až k večeru. To byl i dnešní případ. Záleželo, jak měla služby v nemocnici – a také jak jí vycházely její sexuální choutky. Richard byl nyní pryč se svou rodinkou. Zvracela by.

 Zastávala názor, že je třeba trénovat pravidelně – a to nejenom běh.

S Vilémem Brožanem to sice nebylo nic moc – ale ušlo to – a do toho měla i nějaký ten mladší úlovek. Žádný z těchto kontaktů však nesměl ohrozit její cíl – a tím byl bez debat Richard.

 Bylo vcelku teplo – měla jenom tričko – a pod ním průhlednou podprsenku, takže její ňadra se rýsovala velice zřetelně. Tričko bylo krátké – odhalenou tak měla nejenom část zad, ale i pozadí.

 Běžela lesní stezkou – keře napučené – stromy se zelenaly.

 Najednou div nevykřikla. Za zatáčkou uviděla ležící postavu.

 Zastavila se. Nejprve ji napadlo, že se otočí – pak přemohla strach – a zlehka se k ležící osobě přiblížila.    

 „Je vám něco?“, zvolala. Nic.

 Postava na zemi se nehýbala.

Přišla těsně k ní a opatrně se nad ní sklonila.

V tu chvíli se málem rozesmála. Byla to figurína navlečená do starých kalhot a kabátu, na hlavě pak měla vraženou asi stoletou čepici.

 Blbej fór, pomyslila si Monika. To však měl být zároveň jeden z jejích posledních postřehů na tomto světě.

Někdo se k ní přikradl. Otočila se a spatřila postavu v kapuci.

Než stačila cokoli říci, postava v kapuci vytáhla z kapsy velký nůž a přistoupila k Monice, že jí dýchala do tváře.

 Monika se nezmohla vůbec na nic – na obranu, útěk, dokonce ani na křik.

 Jenom nevěřícně zírala, jak jí ostří někam vniká doprostřed břicha.

Teď teprve zasténala a pokusila se bránit. To jí ale postava v kapuci sevřela jednou rukou hrdlo – a druhou bodla do podbřišku.

Monika ochabla. Nebyla schopna útočníkovi vzdorovat.

Z úst jí vytryskla krev – to když další rána směřovala někam do plic.

Už ani rány nepočítala. Svezla se na zem – a ani nevnímala, jak se jí nůž zaryl do srdce.

Postava v kapuci se chvíli opájela svým dílem.

Rozhlédla se. Ne – tudy nikdo nechodí. Teď není houbařská sezóna – a pejskaři to mají sem poměrně daleko.

 To však neznamená, že není čas sebou hodit. Na obnažené břicho mrtvé bude nutné položit vlasy Buřínské – a Moničiny vlasy ušmiknout.

To by tedy bylo. Dobře.

 Pak je tady ta figurína. Není nejtěžší – ale k rokli blízko silnice, kde ji překryje větvemi, se pronese.

Rozloží ji a spolu s oblečením nastrká do dvou připravených pytlů. Prostě úklid odpadků v lese, ušklíbne se pro sebe vrah.

Naposledy se zadívá na svou oběť – na její vytřeštěné oči. Ty ať zatlačí někdo jiný, pomyslí si. Ještě jednou zkontroluje, že na místě činu nezůstaly stopy, které by mohly vraha pomoci identifikovat.

Nic takového.