Markéta Brožanová byla rudá vzteky. „Ten zmrd zasranej – ubožácký hovado“, do očí se jí draly slzy vzteku. „A já se s tou zrůdou vyspím“, zaúpěla hnusem, jen si to vybavila. Oliver Pecka by ji rád nějak utěšil. „Nejraději bych ho za to vykastrovala.“ Oliver to nechal bez poznámky. Nabídl jí, že se mohou jít někam posadit, jestli chce, že se může ze všeho vypovídat – že ji rád vyslechne. A že by se rád něco dozvěděl o tom Petříčkovi.

„To je taky takový hovado“, uniklo jí.

 Poseděli u kávy asi dvě hodiny. Vyprávěla mu o všem možném – jak jí nikdo nerozumí, jak se jí nedaří ve vztazích, jak ji Petříček šmíroval. Ne, Krnávkovou neznala.  Líčila, jak jsou na baterky její rodiče – se sestrou se také nestýká.

Navíc jí zkrachoval další vztah. Tentokrát nebyla nevěrná ona – ale pro změnu on.

 Nabídne Oliverovi, že by se mohl ještě stavit u ní. Všiml si, že po něm hází okem. Snažila se.

Říkal si, že je to hovadina – že už má přece rozum. Ale něco v něm bylo silnější a všechny morální apely to přehlušilo.

 Doprovodil ji. Objevil tam kytaru – a začal jí hrát. Ona přinesla víno.

 Ani nevěděl jak – a už ji měl nahou nad sebou a její ruku ve svém poklopci.

Nebránil se. Trvalo poměrně dlouho, než vedle sebe znehybněli. Připadal si jak po náročném tělocviku.

Jenom čekal, kdy se v něm začnou probouzet výčitky. Až ho děsilo, že stále nic.

Chlopina se nebránil. Stál u dveří – civěl na soudní povolení k domovní prohlídce – a nic neříkal.

 Vyptávali se ho na noc vraždy. Byl prý doma, alibi nemá.

 Policisté už prohledali kde co – a neměli ani nůž, ani pramen vlasů Denisy Buřínské. Chlopina je pozoroval jaksi nezúčastněně.

    To se změnilo ve chvíli, kdy byla objevena cesta do sklepení. Do podzemních prostor, kde měl své království. Bylo znát, jak znervózněl.

 „Tam nesmíte“, křičel.

 Sedlina s Peckou se šli podívat, proč tak vyvádí.

To, co spatřili, jim bralo dech. Denisa Buřínská na ně hleděla snad ze všech koutů. Měla tam vlastně malou svatyni.

 „Jak nám tohle vysvětlíte?“

 Nemluvil.

Pouze se upřeně díval do země, ruce v kapsách.

  Policisté našli u Chlopiny řadu fotografií mrtvých zvířat, kdy u některých se Sedlinovi přímo obracel žaludek, ale ani vražednou zbraň, ani uříznuté vlasy Denisy Buřínské nenašli.

 Výslech Chlopiny vedl Sedlina, asistovala mu Tružanová.

 Sedlina Chlopinovi vykal.

 „Ve vašem domě jsme našli desítky fotografií Denisy Buřínské, která byla zavražděna. Máme zápis v jejím deníku, kde uvádí, že s vámi měla styk – ale pak se cosi zvrhlo. Ukončila to s vámi – ale vy jste se s tím odmítal smířit. Zabil jste ji?“

 „Ne“, odsekl Chlopina.

 „Alibi nemáte. Tvrdíte, že jste byl tou dobou doma. Nikdo vám to nemůže potvrdit. Spíš si myslíme, že jste ji sledoval. Vždyť jste za ní slídil skoro na každém kroku. Máme to zadokumentováno díky vašim fotografiím. Trváte tedy na své výpovědi?“

„Trvám“, procedil mezi zuby Chlopina. Nehodlal se s těma poldama vybavovat.

 Do výslechu zasáhla Tružanová.

 „Mezi fotografiemi, co jsme u vás našli, je fotografie rozpáraného kocoura, který byl prokazatelně zabit tu noc – kdy došlo k vraždě Buřínské. Je to foceno na noční režim s bleskem. Tuto fotografii jste mohl pořídit pouze v den vraždy. Víme, že jste toho kocoura nezabil – ale víme také – právě díky té fotografii, že jste nebyl doma. Co nám k tomu povíte?“

 Chlopina se na ni ani nepodíval.

 „Tak jsem byl venku, no.“