Do výslechu se vložil Sedlina.

 „Podívejte se, Alfréde, tímhle si fakt nepomáháte. A to vůbec. Oběť vás krátce před svou smrtí odmítla, vy jste ji stalkoval, tedy pronásledoval, fotil bez jejího vědomí – možná se nad jejími fotkami ukájel?“

 Sedlina po očku Chlopinu pozoroval. Žádná reakce.

 Sedlina tedy pokračoval ve svém monologu.

 „Tu noc jste byl venku. Narazil jste na toho zamordovaného kocoura. A při další toulce jste potkal Denisu. Věděl jste, s kým se stýká, protože jste ji sledoval. Vyčetl jste jí, že vás odmítá – a s jiným chrápe?“

 Konečně si všiml, jak Chlopina rudne vzteky.

Na Sedlinu se doslova rozkřikl:

 „Já to neudělal, jasný? Dobře, venku jsem byl.“

 „Jenže před tím jste tvrdil něco jiného, že?“, rýpl si mírným hlasem Sedlina.

 Chlopina se pouze mračil.

 Výslech brzy uvízl na mrtvém bodě. Na otázku, zda znal Krnávkovou, reagoval Chlopina negativně.

 „Dlouho ho tu držet nemůžeme“, obrátil se Sedlina k Tružanové. „Co na něho máme? Že byl tou Buřínskou posedlý? Že byl tu noc venku? Dobře, ale nemáme vražednou zbraň ani ty vlasy.“

 „K zadržení Klecírka jste vražednou zbraň nepotřeboval“, zpražila ho Tružanová.

 „Také jsem se poučil“, vrátil jí to elegantně Sedlina. „Pusťme ho a dejme ho sledovat, zda nás nedovede k vražedné zbrani.“

 Tružanová se na chvíli zamyslila – a pak, byť bylo znát, že se silným přemáháním, souhlasila.

  Vilém Brožan se živil jako finanční poradce.

Rozvedený, milenky střídal. Příležitostně se stýkal s Monikou Barešovou.

Oba to brali tak, že jde čistě a pouze o sex.

 Nyní se ale Vilém na Moniku zlobil. „Tos jí musela přebrat kluka? No, netvař se jako neviňátko, mé dceři.“

 Pohrdavě se ušklíbla a převalila se vedle něho na druhý bok tak, aby mu viděla do tváře.

 „Už jsem ho definitivně pustila k vodě.“

 „No právě“, protestoval Brožan – „tobě posloužil jenom ke hře a pobavení. Ona to myslila vážně.“

 „Její problém“, odfrkla Monika. „Měla by mi bejt vděčná, že jsem jí ukázala, koho má vedle sebe. Vůbec mi to nedalo práci ho sbalit. Ale fakt se tu nehodlám s tebou bavit o tvé dcerunce – natož jí foukat bolístky.“

 Měl chuť jí dát facku – ale rozmyslil si to. Nechtěl ji úplně ztratit – a bylo mu jasné, že ona si je své převahy nad ním plně vědoma.

 Markéta Brožanová se snad nikdy necítila hůře.

Což bylo co říci, protože nepamatovala dobu, kdyby se vyloženě cítila dobře. Mizerně jí bylo s přestávkami pořád.

 Ležela na gauči a hleděla na papír, který počmárala několika jmény.

Figurovali tam třeba Jan Klecírek, který ji připravil o nejdražšího přítele čtyřnohého, tak Monika Barešová, která jí svedla kluka – a navíc se válela s jejím fotrem.

Markéta tohle všechno moc dobře ví.

Bolí jí to. Znovu se zadívá na ten zpropadený seznam.

Dvě jména jsou přeškrtnutá. Ještě tam jsou také Damián Petříček či její otec.

Ale ta dvě přeškrtnutá jména ji naplní chvilkovou radostí. Kéž by tak mohla smazat všechna jména ze seznamu – všechna škrtonout.

Jako v případě těch dvou.

Zavře oči a na tváři se jí na chvíli vynoří slastný úsměv.