Dosud jí to takto stačilo. Čím dál víc se ale zaobírá myšlenkou, že potřebuje někoho, s kým se může ukazovat na veřejnosti, kým se může chlubit, s kým může plánovat.

 Ví moc dobře – že nic z tohohle Milan nesplňuje.

O mladší ale nestojí. Ráda by někoho podobně vyzrálého. V tomhle věku se ale pořádný chlap, který by byl sám, hledá obtížně.

Nadto má Adéla poměrně neskrovné finanční nároky.

 Vidí to tak, že jakmile bude moderátorkou zpráv, už někoho klofne. S jejím tělem – a zkušenostmi. Ví, jak muže nažhavit.

 Jde se osprchovat.

V hlavě jí pak zraje obraz dokonalého štěstí – obraz, v němž na něco, čemu se říká láska, není ani trošku místa.

Mojmír Koňařík chvíli měřil pohledem Sedlinu, chvíli Pecku.

 „Tak dobře, jo, párkrát jsem s ní spal – jako s Denisou. Je konec.“

 „To víme, protože Denisa je mrtvá“, lakonicky poznamenal Sedlina.

 „Tak jsem to nemyslil“, zabručel Koňařík. „Prostě to nebylo nic extra. Já ji opravdu neměl důvod zabíjet.“

 „A co vaše žena?“, zkusil to Pecka.

 „Naprostá blbost“, zavrtěl hlavou Koňařík.

 „Já bych to zas jako takovou blbost neviděl“, kontroval Sedlina. „Jestli vás viděla s mladou holkou, mohla žárlit – a třeba si to s ní vypořádala po svém.“

 „Ale vždyť to má dělat sériovej vrah, ne?“, ohradil se Koňařík.

 „No právě. Julii Krnávkovou jste neznal?“

 „Ne“, vypálil Koňařík jako z děla – tvář měl přitom strnulou.

 Sedlina by se byl vsadil, že v tu chvíli lhal.

 „Tady skoro nikdo nemá pořádný alibi, Olivere. A podezřelí se nám kupěj.“

Oliver přikývl na souhlas.

„Já bych řekl, že to bude ten Chlopina. Viděl jsi přece ty fotky. Ten normální není.“

 „Není, Olivere – ale každej nenormální pošuk ještě není vrahem.“

 Oliver pokrčil nos. „Prostě ho potřebujeme spojit s Krnávkovou – a pak už by nemělo být, co řešit.“

 „Jestli je, co spojovat. Nejsem si vůbec jistý, že Chlopina je náš muž. Podívej – on přece fotí mrtvá zvířata. Ale mrtvou Buřínskou tam nikde neměl. To by byla jistě jeho hlavní trofej. Vyfotí mrtvolu kocoura – a ji pak nechá být? Ne, pro něho by to byla trofej. A pak – nikde jsme tam nenašli jedinou fotku Krnávkové. Jestliže tedy Chlopina vraždí holky, co ho odmítly – a které následně šmíruje – jak to, že tam nebylo aspoň pár jejích fotek?“

 „Třeba je zničil, když objevil Buřínskou.“

 „Tak bychom našli něco na kartě či na negativu. Už to, že měl dva foťáky – digitál i klasický starý aparát – je posedlý focením. Určitě by ji někde měl zachycenou. A nic.“

 Oliverovi to stejně nepřijde jako přesvědčivý argument. Už by to chtěl celé dotáhnout – a soustředit se na svůj život.

 Jako by mu Sedlina četl myšlenky.

 „Za chvíli z tebe bude ženáč, co?“

 Pecka ho na svatbu pozval – a Sedlina byl rád.

Ne snad, že by ho bavilo chodit po svatbách. To právě naopak. Ale těšilo ho, že ho tam Oliver chce mít.

 O té svatbě si jinak Sedlina myslí své.

Nevěstu nemá rád – a navíc mu připadá, že ani jeden z budoucích manželů a rodičů není zralý.

Jenže to samozřejmě Oliverovi říkat nebude. Takových párů koneckonců je – vzdychne si. 

Také by již rád s tímto případem pohnul. Ale nemůže si pomoct – zkrátka tuší, že ho čeká ještě pořádná dřina.

  „To je taky takový hovado“, uniklo jí.

 Poseděli u kávy asi dvě hodiny. Vyprávěla mu o všem možném – jak jí nikdo nerozumí, jak se jí nedaří ve vztazích, jak ji Petříček šmíroval. Ne, Krnávkovou neznala.  Líčila, jak jsou na baterky její rodiče – se sestrou se také nestýká.

Navíc jí zkrachoval další vztah. Tentokrát nebyla nevěrná ona – ale pro změnu on.

 Nabídne Oliverovi, že by se mohl ještě stavit u ní. Všiml si, že po něm hází okem. Snažila se.

Říkal si, že je to hovadina – že už má přece rozum. Ale něco v něm bylo silnější a všechny morální apely to přehlušilo.

 Doprovodil ji. Objevil tam kytaru – a začal jí hrát. Ona přinesla víno.

 Ani nevěděl jak – a už ji měl nahou nad sebou a její ruku ve svém poklopci.

Nebránil se. Trvalo poměrně dlouho, než vedle sebe znehybněli. Připadal si jak po náročném tělocviku.

Jenom čekal, kdy se v něm začnou probouzet výčitky. Až ho děsilo, že stále nic.

Chlopina se nebránil. Stál u dveří – civěl na soudní povolení k domovní prohlídce – a nic neříkal.

 Vyptávali se ho na noc vraždy. Byl prý doma, alibi nemá.

 Policisté už prohledali kde co – a neměli ani nůž, ani pramen vlasů Denisy Buřínské. Chlopina je pozoroval jaksi nezúčastněně.

    To se změnilo ve chvíli, kdy byla objevena cesta do sklepení. Do podzemních prostor, kde měl své království. Bylo znát, jak znervózněl.

 „Tam nesmíte“, křičel.

 Sedlina s Peckou se šli podívat, proč tak vyvádí.

To, co spatřili, jim bralo dech. Denisa Buřínská na ně hleděla snad ze všech koutů. Měla tam vlastně malou svatyni.

 „Jak nám tohle vysvětlíte?“

 Nemluvil.

Pouze se upřeně díval do země, ruce v kapsách.

  Policisté našli u Chlopiny řadu fotografií mrtvých zvířat, kdy u některých se Sedlinovi přímo obracel žaludek, ale ani vražednou zbraň, ani uříznuté vlasy Denisy Buřínské nenašli.

 Výslech Chlopiny vedl Sedlina, asistovala mu Tružanová.

 Sedlina Chlopinovi vykal.

 „Ve vašem domě jsme našli desítky fotografií Denisy Buřínské, která byla zavražděna. Máme zápis v jejím deníku, kde uvádí, že s vámi měla styk – ale pak se cosi zvrhlo. Ukončila to s vámi – ale vy jste se s tím odmítal smířit. Zabil jste ji?“

 „Ne“, odsekl Chlopina.

 „Alibi nemáte. Tvrdíte, že jste byl tou dobou doma. Nikdo vám to nemůže potvrdit. Spíš si myslíme, že jste ji sledoval. Vždyť jste za ní slídil skoro na každém kroku. Máme to zadokumentováno díky vašim fotografiím. Trváte tedy na své výpovědi?“

„Trvám“, procedil mezi zuby Chlopina. Nehodlal se s těma poldama vybavovat.

 Do výslechu zasáhla Tružanová.

 „Mezi fotografiemi, co jsme u vás našli, je fotografie rozpáraného kocoura, který byl prokazatelně zabit tu noc – kdy došlo k vraždě Buřínské. Je to foceno na noční režim s bleskem. Tuto fotografii jste mohl pořídit pouze v den vraždy. Víme, že jste toho kocoura nezabil – ale víme také – právě díky té fotografii, že jste nebyl doma. Co nám k tomu povíte?“

 Chlopina se na ni ani nepodíval.

 „Tak jsem byl venku, no.“