Taťána Ferencová dnes nemá vůbec dobrou náladu.

Její syn odjíždí se snachou a dcerkou na čtrnáct dnů na Arubu. Aspoň něco. Aspoň chvíli tak její synáček nebude ve vleku té příšerné coury, Barešové.

 Navíc se zrovna pěkně porafala s manželem.

 „Místo toho, abych se na tebe mohla spolehnout, že se postaráš, aby ta děvka nadobro zmizela z Richardova života, tak s ní chrápeš taky – a ještě jí vybleješ věci, který tě kompromitujou a kerejma tě může vydírat. Hnusíš se mi.“

 Dalibor si tento tón nenechal líbit.

 „Ty mi nebudeš dávat kázání. Nezapomínej, že už dlouho si jedeme každej po svým. Tak se mi, laskavě, neser do života. Já si svý problémy vyřeším sám.“

 „Ty určitě“, pohrdavě se zapitvořila Taťána. „Ale máš tu syna – a ten tě potřebuje, jestli sis nevšim. Nebo ti už je všechno jedno? Že ti nezáleží na mě, ou kéj – ale že ani na něm, to je fakt vrchol.“

 „Hlavně, že ty jsi matkou roku.“

 Zuřivě za sebou práskla dveřmi. Jak jen ho nenávidí.

Takovej slaboch to je, příšerně se jí protiví.

 Musí si spravit náladu. Dá do mobilu sim kartu na tyto účely určenou a někomu napíše.

Čeká.

Na displeji zabliká přijatá zpráva.

Vyloudí ji na obličeji spokojený úsměv. Potřebuje to ze sebe vše spláchnout. V divokém spalujícím víru. V sexuální bouři, která se strhne již brzy.

 Nasedne do auta, které v mžiku vypálí na silnici.

 Pět dnů do svatby. Oliver se otřese.

Pořád by z toho asi mohl vycouvat – ale ne, to nejde. Taková sketa nebude. Má se mu narodit dítě.

 Vše je připravené – fotograf, dort, koláčky, menu, hudba, kadeřník pro nevěstu, prsteny z bílého zlata.

Hanka nyní nežije ničím jiným.

 Oliver se podívá na mobilní telefon. Ví moc dobře, čí zpráva mu právě zapípala. „Bylo to hezké – a ráda bych navázala, kde jsme přestali. M.“

 Nakopal by si zadek. Což má problémů málo?

Copak ho Sedlina kvůli ženské už jednou z průseru netahal?

Markéta Brožanová sice asi jen těžko bude jejich pachatelkou, ale teoreticky by být podezřelou mohla.

A on, skoro ženáč, si ji uváže na krk. Fakt skvělé.

 Byl by blázen, kdyby v tom pokračoval. Zkrátka – stalo se. Nemá chuť Markétě jakkoli reagovat.

Ale má obavu, že tak snadné to nebude.

Jeho obava by se ještě znásobila, kdyby tušil, že Markéta si právě řekla, že nebude pořád ta „hodná“.

Že se má Oliver ženit? Že se mu má narodit dítě?

To není její problém. Proč má pořád brát jen ona na někoho ohledy. Lidé kolem ní na ni také žádné ohledy neberou. Tak co?

 Oliver se jí docela zamlouvá. Proč by jednou nemohla být vítězkou ona?

Usne s přesvědčením, že tentokrát se jen tak odkopnout nenechá.

Adéla Beretová se protáhne. Předstírala hlasitý orgasmus, že by mohla získat Oscara za prožitek.

Milan Doneba je evidentně spokojen. Oddechuje vedle ní.

Má dost. Přec jenom to již není žádný mladík.

 „Tak co, už zase za rodinkou?“, procedí zklamaně Adéla, když muž vstane a začne si natahovat trenky a kalhoty.

 „Práce, povinnosti, znáš to“, pokusí se o úsměv Milan.

 „Kdy se zase uvidíme? V pátek večer?“

 „Tentokrát nemůžu“, zachmuří se Milan. „Ještě ti napíšu, určitě.“

 Co by také Adéla čekala. Nešetří na ní – to musí uznat.

Zrovna dnes jí daroval nádherné zlaté náušnice s českým granátem. Podlouhlé, sluší jí.

 To, že neopustí rodinu, jí předestřel jako axiom, cosi, co je dané a neměnné.