Eva Holatová se ujistila, že má v kabelce vše potřebné. To v jejím případě kromě pepřového spreje znamenalo i středně veliké kladivo. Ráno již bylo vcelku světlo – ale spoléhala na to, že v parku, kde se má v altánku setkat s tím grázlem Petříčkem, nikdo nebude. Byla nervózní, ale snažila se ovládat. Opakovala si, že jiné řešení neexistuje. Musela svého syna – Filipa samozřejmě neměla na mysli – chránit. Vůbec to s ním neprobírala. Vše jí přišlo nad slunce jasné. Honza byl vrah – a Damián Petříček má proti němu v ruce důkazy. A vydírá ji.

I když mu zaplatí, je to stále svědek. Musí tedy zmizet. Její logika byla přímočará – a neúprosná.

 V altánku čekala asi čtvrt hodiny – a začala nabývat dojmu, že ten parchant nepřijde. Byla celá nesvá – reagovala vyděšeně na každé šustnutí.

 Konečně se odkudsi vynořil. Oddechla si. Je to on. Šoural se k ní pomalým krokem – s tím svým připitomělým úsměvem.

 Také se rozhlédl, že je nikdo nepozoruje.

„Tak co – máte to?“

 Žena přikývla.

„To se vám to vešlo do té kabelky?“, zatvářil se nedůvěřivě.

 „Přepočítáte si to. A co ta bunda a nůž?“

Petříček mlčky pohnul rukou s černou sportovní taškou.

 „Nejprve bych rád viděl ty prachy. Pak budeme pokračovat.“

Eva Holatová se k němu otočila zády – a dělala, že vyndává z kabelky svazky bankovek.

 Střelhbitě se k němu náhle otočila – a nastříkala mu sprej do očí. Zaklel tak silně, až se lekla, že teď už určitě někdo přiběhne. Nestalo se.

 Sevřela v ruce kladivo a nad křičícím mužem svíjejícím se v podřepu se sklonila. Nemířila. Prostě udeřila. Znovu. Viděla, jak mu z hlavy stéká krev – a jak se celá jeho postava hroutí k zemi.

Říkala si, že by ho pro jistotu měla ještě několikrát silně udeřit. Ale zaslechla v dálce hlasy. Zpanikařila. Utřela otisky a kladivo pohodila vedle Petříčkova těla. Popadla tašku – ale stačila rozepnout zip a s úlevou zjistit, že zakrvácená bunda i nůž tam skutečně jsou.

Znovu tašku zapnula a co jí síly stačily, se vzdalovala od altánku.

 Přec jenom se po chvilce ohlédla.

Ještě, než zmizela v zatáčce.

K altánku se blížili dva běžci. Srdce cítila až v krku. Nesmějí ji zahlédnout.

Už aby byla pryč.

 Těmi běžci byli manželé Rulínkovi. Jemu bylo kolem čtyřiceti, jí ještě ani ne pětadvacet. Ale oba milovali sport – cyklistiku, horolezectví, potápění.

 „Podívej – támhle někdo leží – a krvácí“, upozornila svého manžela mladá žena.

 To už byl však u ležícího a zkoumal, v jakém je stavu.

Podložil mu hlavu a trikem se mu pokoušel zastavit krvácení.

 Uměl si poradit – a v každé situaci zachovávat chladnou hlavu.

To se také na něm jeho manželce líbilo. Tohle možná ze všeho nejvíce.

 Muž již vytočil číslo záchranky i policie.

Uvědomil si, že pro dnešek dotrénovali.

Manželská dvojice zachránila Damiánovi Petříčkovi život.

Musel se podrobit operaci – ale již byl mimo ohrožení života.

Když ho vyslýchala policie, uvedl, že ho přepadla dvojice mladíků, které neumí blíže popsat. Docházelo mu, že kdyby sdělil pravdu, bude stíhán za vydírání.

 Sedlinovi se to celé nezdálo. Na rukojeti kladiva se sice otisky prstů nenacházely, tam byly setřené, zato na kovové části výrazný otisk zůstal.

Asi tam pachatel nevědomky šáhl, když kladivo otíral.

 Peckovi se podařilo najít svědkyni, jež si všimla ženy, která tou dobou opouštěla park – a jak svědkyně doplnila – v chvatu.

Popis té ženy – údajně byla při těle – ihned vzbudil Sedlinovu pozornost.

 Sice identifikační portrét nebyl moc přesvědčivý, ale někoho mu připomněl. Dal si dvě a dvě dohromady.

 Nechal sejmout otisky prstů Evě Holatové – a ejhle – měl pachatelku útoku.

Po krátké emotivní bouři, kdy chrlila, jaké je to nedorozumění, se se sklopenou hlavou přiznala.

Co se motivu útoku týče, však odmítala vypovídat. Mlčela přímo zarytě.

 Sedlina konfrontoval Petříčka s nejnovějším vývojem vyšetřování.

 „Takže žádní dva mladíci – ale jedna korpuletnenjší žena. A vsadil bych se, že jste tam spolu měli schůzku. Takže – o co šlo? A už bych skutečně rád slyšel pravdivou verzi.“

 Petříček nasucho polkl.

Tohle mu tedy vážně nevyšlo. Nejenže nemá prachy, je potlučenej až běda, ale aby toho nebylo málo, ještě mu hrozí flastr.

Nejraději by se nad sebou rozbrečel.

 „Chtěl jsem po ní prachy“, zachroptěl.

 „Za co?“, nadzvedl Sedlina zvědavě obočí.

 „Viděl jsem toho jejího kluka, jak odhazuje zakrvácenou bundu. A v ní byl ten nůž.“

Sedlina náhle zbystřil. Sotva dýchal. Rozhodl pro tykání.

 „Tys ho viděl při vraždě?“

 Petříček se pokusil o úsměv, ale vše ho bolelo.

 „To si měla myslet ta kráva. Stalo se to tu noc. Ale ne – nevím teda, jestli zabil tu holku – ale já ho načapal, když zabil kočku. Svý bejvalky. To jsem ale té důře nevykládal. Napadlo mě, že se synáčkem o tom nemluví – a že by mohla dostat strach – a klopit.“

 Mluvilo se mu těžce. Sípal a popadal dech. Občas se v řeči zadrhával.

 „A místo toho dostala strach – a pokusila se tě zabít, co?“, podotkl Sedlina s určitým výsměšným podtónem.

 Petříčkovi do smíchu rozhodně nebylo.