Sedlina byl svým způsobem rád, že se mohl ponořit do náročného případu, třebaže řada jeho aspektů byla velmi tragická. Mnohem tragičtější mu však připadala doba, v níž žije – a nemyslil si, že je to dáno pouze jeho vyšším věkem. Nabýval dojmu, že všechno je nějak naruby. Vídal čím dál více lidí otrávených z práce, kterou vykonávají, protože v ní nespatřují žádný smysl. Lidí, kteří žijí den ze dne bez jakékoli vize, víceméně ze setrvačnosti. Lidí, kteří mají strach – a jež na každém kroku doprovází všudypřítomná nejistota.

A místo toho, aby se někdo touto hlubokou systémovou krizí zabýval, vynořují se lidem před očima zjevení jako Olga Sommerová, která mimo jiné prohlásila, že: „Čím víc lidí přijde k volbám, tím je to horší.“ To už se pak Sedlina nediví, že topkařka Sommerová nemůže prezidentovi republiky Zemanovi, který dokola opakuje, že hlavní je, aby lidé k volbám chodili, přijít na jméno.

 Ještě tak, kdyby účast ve volbách byla povinná a svůj význam měl prázdný hlasovací lístek. Takto vlastně je člověk odsouzen volit to, z čeho si nevybere, nebo nevolit – a dát tomu, z čeho si nezvolí, rovněž zelenou, povzdychne si Sedlina.

 Sommerová v podstatě pouze navázala na pravičáka Dušana Třísku, který by hlasovací právo nejraději odňal těm nejchudším. Doslova prohlásil, že: „Znovu bychom měli zvážit princip všeobecného a rovného volebního práva, díky kterému je politické rozhodování ovlivňováno stále širší skupinou sociálně deprivovaného, neproduktivního či dokonce vyloučeného obyvatelstva. Následný růst finančních transferů (dotací a sociálních podpor) totiž pouze zhoršuje sociální mobilitu, která jediná je skutečným klíčem k řešení uvedeného problému."

Sedlina pozoruje se silným znepokojením i dění celosvětové. Macron si ve Francii počíná s podobným taktem a sociálním cítěním jako Ludvík XVI. – a mlácení do lidí včetně důchodců je náhle médii v tichosti přecházeno jako běžná demokratická praxe. Zpupná Evropa, která všechno zvládne, přece nemůže mít problém, natož problém zásadní, že?

 Sedlina netuší, nač by se měl těšit. Možná, kdyby měl děti a vnoučata – ale to mu nějak nebylo souzeno – a nyní si již ve svém věku nedokáže představit, že by do svého soukromí vpustil někoho cizího.  Na druhou stranu vidí kolem sebe až příliš rozhádaných rodin, příliš mnoho rodin, kde si děti nechaly vymýt mozek oficiální propagandou a svými rodiči v lepším případě útrpně pohrdají, v tom horším je přímo nenávidí a ponižují. Nebavilo by ho, aby viděl, jak z jeho vnuků vyrůstají novodobí ideologové a z vnuček prázdné fifleny dobré tak leda na to jedno.

 Možná to vnímá vše příliš černě – ale nemůže si pomoci. Z toho, co pozoruje, by často doslova zvracel.

 Chce-li se uklidnit, pouští si buď vážnou hudbu, například Brahmsovy sonáty – a nebo se začte do nějakého z děl Feuchtwangerových, bratří Mannů či Huxleyho.

 Nyní ovšem nějak nemá ani chuť na čtení – ani na poslech hudby, a to sebecitovější. Občas člověku stačí vydatný spánek – a je vděčný, že díky němu může – byť na malou chvíli – ze spárů děsivé přítomnosti uniknout.

MAREK ŘEZANKA

Pokračování příště

Komentáře (0)

Zobrazit/Skrýt komentáře

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující