Hana Koňaříková byla ve střehu. Ani jeden z policistů se jí příliš nezamlouval. Přesto nasadila umělý povznesený úsměv a snažila se působit bezstarostným přívětivým dojmem. Uvnitř ale cítila takový tlak, že snad každou chvíli praskne.

 Sedlina s Peckou se zatím uvelebili v pohodlných křeslech – a oba souhlasili, že si ovocný čaj rádi dají.

 Sedlina si zatím stačil přečíst několik titulů knih, úhledně seřazených na polici kousek nad ním: Palouček – cesta k uzdravení, Nelson – Emoční kód, Léčení s anděly, do toho nějaký ten Nostradamus. To mu nějak stačilo. Přišlo mu, že to vše jsou takové náhražky za bibli, pro lidi, kteří se ani tak nechtějí vzdělávat, jako najít nějaký pevný bod – a to bez ohledu na to, že se tento bod sype jako tekutý písek.

 Sedlina neměl rád žádnou formu manipulace. A tady si připadal jako v jejím epicentru. Takový chrám moderní doby, pomyslil si – a s jeho kněžkou právě hovoří. Ovšem nikoli o obrození, ale o vraždě.

 „Znala jste ji?“ – ukázal jí fotografii Denisy Buřínské.

 Chvíli si ji prohlížela.

 „Ano, navštívila mne. Chtěla řešit nějaké vztahové dilema.“

 „A co jste jí poradila?“ – zeptal se se zvědavostí v hlase Pecka. Právě ho napadlo, že kdyby sem zašel dřív, možná nemusel nyní řešit problémy související se svatbou a dítětem.

 Koňaříková hned Sedlinu odhadla jako člověka, který nikdy na její vlně, jak tomu říkala, nebude.

 To ten mladší, Pecka – ten by se možná zpracovat dal.

 Odpovídala pomalu, jakoby nad celou záležitostí přemýšlela.

 „Vnímala jsem, že jí něco hrozí. Nevěděla jsem přesně, co – ale varovala jsem ji. Současně jsem jí předvídala změnu a bohatství. Myslela jsem změnu v jejím vztahu.“

Sedlina se ušklíbl. „To s tím bohatstvím se vám úplně nevydařilo, že?“

 „Předpovědi počasí také nevycházejí na sto procent, že?“, nenechala se Koňaříková vyvést z míry. „Já mohu naznačit určitý trend – je pak ale na konkrétním člověku, zda mu jde naproti.“

 „A jakou hrozbu jste cítila?“, zkusil se již zcela věcně a bez ironického podtónu zeptat Sedlina.

  „Nebylo to nic konkrétního. Ale bylo to intenzivní. Prostě mi přišlo, že je v nebezpečí.“

  „Navštěvovala vás často?“

 „Párkrát tu byla. Povídaly jsme si, víte?“

 „A o čem?“, zajímalo Sedlinu.

 „O energiích, literatuře, o životě…“

 Sedlinovi došlo, že více z ní nyní o Buřínské nedostane. Přesto to ještě zkusil.

 „A když jste probíraly ten život, nezmínila se vám o někom, koho se bojí?“

 Koňaříková zavrtěla hlavou na znamení, že nemá ani ponětí.

 „Snad trochu toho svého přítele. Ale že by se ho vyloženě bála – to asi ne.“

 Sedlina upřel zrak na fotografii mladé dívky, která byla opatřena černou stuhou.

 „To byla vaše dcera?“

 Koňaříková si vzdychla. „Už je to pár let, co není.“

 „Mohu se zeptat, co se stalo?“

 „Někdo ji zabil“, pronesla lakonicky. „Můžete si o tom zjistit více.“

 „Jistě, promiňte, že jsem na to zavedl řeč.“

 „Máme ještě jednu dceru. Ale ta žije v Austrálii, takže jsme tu s manželem sami.“

 Když osaměli, Sedlina se otočil k Peckovi.

 „Vybavíš si ještě ten seznam iniciál u Buřínské – s těma datumama?“

 Pecka svraštil čelo. Nevěděl nyní, kam Sedlina míří.

 „No, ve dnech, kdy navštěvovala tady tu Koňaříkovou, tam měla iniciály MK – a to několikrát. MK – to by mohl být Mojmír Koňařík, manžel téhleté roztomilé dámy. Asi bychom ho měli také brzy poctít návštěvou.“

To Olivera nenapadlo.

 „Na tebe asi dojem moc neudělala, co?“

 „Přijde mi šíleně falešná, Olivere, strašně moc. A řekl bych, že před námi něco skrývá. Skoro bych se vsadil, že její muž a ta Buřínská měli poměr – a ona o tom věděla.“

 „Takže ji dáváme na seznam podezřelých?“

 „Chtělo by to najít nějakou linku na Krnávkovou. Kdyby měl Koňařík něco i s ní, pak už by to vypadalo velice slibně. Ale v tomto ohledu zatím nemáme nic.“

 Sedlina se smutně usmál. Uvědomil si, jak těžce bude tento směr vyšetřování prosazovat u svých nadřízených.